Bazilika sv. Petra a Pavla, obraz „Dešťové“ madony, kaple P. Marie Šancovské, chrámový betlém, historie zvonů v bazilice, historie varhan.

bazilika večer

Kapitulní chrám sv. apoštolů Petra a Pavla na Vyšehradě ve své nynější podobě je trojlodní pseudobazilika s kaplemi při bočních lodích, hloubkovým, trojboce uzavřeným kněžištěm se sakristií a kaplí na bočních stranách. Po stranách průčelí stojí dvojice věží. Fasády kostela mají náročnou novogotickou úpravu. Bohatě je upraveno zejména průčelí s portály a věže.

Kapitulní vyšehradská bazilika byla založena knížetem Vratislavem II. v roce 1070, r. 1129 byla rozšířena. Při opravách po požáru r. 1249 zanikla asi z větší části románská podstata stavby a byla nahrazena gotickým trojlodím – zbytky tehdejší úpravy se zachovaly v podkroví bočních lodí. V r. 1295 byla postavena předsíň, patrně v západní části, jejíž zbytky byly roku 1888 zbořeny. Roku 1369 v rámci úprav Vyšehradu Karlem IV. byla raně gotická stavby pozměněna – patrně byly přistavěny boční kaple. Roku 1495 po opravách byla bazilika znovu vysvěcena. V r. 1575 Oldřich Avostalis a Mistr Benedikt provádějí klenutí – patrně v hlavní lodi. K barokním úpravám baziliky dochází v letech 1708-1711, později v období 1723-1730. Na úpravách, které se týkaly nového zaklenutí a úpravy průčelí, se zpočátku podílel F. K. Kaňka. Kolem roku 1740 byla zbudována tzv. „Šancovská kaple“. V období od roku 1885-1903 byla bazilika ve třech etapách regotizována – bylo prodlouženo presbyterium, zřízena sakristie a depozitář, regotizována barokní hlavní loď, která byla znovu zaklenuta. Stavba byla prováděna podle plánů architekta Josefa Mockera. V poslední etapě stavby bylo představeno nové dvouvěžové průčelí.

Výmalba presbytáře a Šancovské kaple pochází od vídeňského malíře Karla Jobsta. Hlavní a postranní lodě vyzdobil malbami Karel Jobst a postranní lodě prof. František Urban s manželkou Marií.

V letech 1988-94 byl interiér chrámu nákladně zrestaurován. V roce 2003 povýšil papež Jan Pavel II. vyšehradský kapitulní chrám na papežskou „baziliku minor“.

Chrámový Betlém

Je vystavený pouze o vánočních svátcích od 25.12. do svátku Hromnic. ( 2.února ) v bazilice sv. Petra a Pavla. Betlém tvoří 13 postav včetně svaté rodiny v životní velikosti a 5 figur zvířat. Postavy svaté rodiny, tří králů, andělů, darovníků a zvířat (volka, oslíka a ovcí) jsou vyřezány ze dřeva, polychromované v realistickém postnazarénském stylu a pochází z konce 19. století. Autor není známý. Betlém byl doplněn před několika lety stylizovanou salaší ze dřeva se šindelovou krytinou. Nad Betlémem je zavěšen anděl držící stuhu s nápisem „Gloria in excelsis Deo „. Betlémové figury byly restaurovány v devadesátých letech minulého století ( rest. Karel Stádník ml.)

Panna Marie Vyšehradská, tzv. „Dešťová“.

Panna Marie Vyšehradská, tzv. „Dešťová“ je ve vyšehradské bazilice umístěna ve čtvrté postranní kapli levé části chrámu ve středu novogotického křídlového oltáře mezi sv. Václavem a sv. Ludmilou. Deskový obraz se dostal na Vyšehrad pravděpodobně na konci vlády Karla IV, který jej přivezl ze své korunovační cesty do Itálie. Další verzí dle badatelů je, že obraz dal namalovat kolem roku 1356 Jan Očko z Vlašimi (druhý český arcibiskup a první kardinál) pro oltář dnes již neexistujícího špitálního kostela Pokory Panny Marie blízko Podskalí.

Deskový obraz je namalován na dřevěnou desku a námět typově patří mezi madony pokorné ( dell ´Umillta). Matka Boží P. Marie jako prostá žena usedla na zelenou kvetoucí louku, připravena nakojit své dítě. Na zadní straně obrazu byl nápis „Obraz byl malován rukou sv. Lukáše“. P. Marie má kolem hlavy svatozář s 12 hvězdami, je zahalena do modrého prostého pláště, dole bohatě zřaseného, pravá noha světice spočívá na srpu měsíce ležícího v trávě. Ježíšek, rovněž se svatozáří, je zabalen do bohatě dekorované látky, navozující jeho královský původ. Asi v roce 1397 byl obraz opatřen stříbrným příkrovem, částečně zlaceným s výřezem podle obrysu těla madony a dítěte. Příkrov či obklad také jako ochranu poutní ikony před poškozením dal zhotovit probošt Vyšehradské kapituly Václav Králík z Buřenic (+1416) a tvoří jej 35 mozaikově rozmístěných čtvercových ražených štítků ze stříbrného plechu se znaky Vyšehradské kapituly (zkřížené klíče), rozkřídleným říšským orlem a českým dvouocasým lvem. V ozdobné sponě na šatu byla uložena vzácná relikvie – částečka Mariina pláště či roušky pod skleněným nebo křišťálovým krytem a obraz tak nabyl významu jako uctívaný relikviář.

Obraz se dostal do sbírek císaře Rudolfa II., kterému jej údajně věnoval vyšehradský probošt Inocenc Moniga (1595-1608),  původem Ital, který byl jeho osobním kaplanem. Jiná verze se domnívá, že byl obraz byl trvale na Vyšehradě.

Po roce 1638 byla Vyšehradská madona nazývána Dešťovou.  Pozornost si zaslouží v minulých letech opomíjený příběh o zázračném obrazu Panny Marie Dešťové.

Rudolf II. ho daroval v roce 1596 tajnému radovi Ondřeji Hannewaldovi z Eckersdorfu a ten jej věnoval v roce 1606 kostelu sv. Petra a Pavla, kde byla pro vystavení obrazu upravena kaple, později zvaná Hannewaldská.  Když jednou nastalo obzvláštní sucho a hrozila neúroda, zesnulá manželka dárce, paní Hannewaldová, se ve snu zjevila vyšehradskému kanovníkovi a poradila mu, aby nesli obraz procesím do Emauz a prosili za déšť. Když bylo procesí vypraveno, začalo pršet  ještě než jeho účastníci došli do cíle. A vydatně pršelo i po tři následující dny. Lidé v tom spatřovali Madonou učiněný zázrak. Procesí s obrazem se napříště vydávalo do Emauz nebo ke sv. Pankráci pokaždé, když uhodila sucha. A jenom málokdy zůstali prosebníci nevyslyšeni. O někdejším významu tohoto procesí svědčí i to, že jednou se ho zúčastnilo na 20 tisíc lidí. Prosebná procesí na Vyšehrad byla konána po celé 17. a 18. století. Poutě byly sice císařem Josefem II. zakázány, ale přesto se na mnohých místech i na Vyšehradě konaly dál.

V roce 1769  byl příkrov doplněn reliéfními korunkami s tepaným ornamentem ze stříbrného plechu od zlatníka J.J.Brulluse ml. na objednávku Anny Marie z Eckersdorfu  . Poutní obraz byl zasazen do profilového černého rámu, zdobeného po stranách raženými zlacenými deseti kruhovými terči a litými mosaznými aplikacemi s listovým dekorem. Koncem 19. století byly přidány segmenty mosazných zlacených obrouček svatozáří zdobených barevnými sklíčky a různé ozdobné mosazné prvky se sklíčky.

Obklad (příkrov) byl z obrazu sňat počátkem 20. století. Obraz byl prezentován na prestižní výstavě „Krásné české madony“ v roce 1908.  Obraz „Dešťové madony“ byl adjustován do středu novogotického křídlového oltáře nadále bez obkladu. Obklad, rám a obroučky svatozáře byly vystaveny v tehdejším kapitulním muzeu na Vyšehradě. Po zrušení muzea byly různě přechovávány v kanovnických rezidencích.

Při rekonstrukci chrámu v 80. a 90. letech minulého století byl obraz restaurován Mojmírem Hamsíkem ( 1921 – 2007 ) a zapůjčen i s nově adjustovaným a restaurovaným obkladem do stálé expozice starého umění Národní galerie nejdříve v Jiřském, nyní v Anežském klášteře. Při restaurování bylo zjištěno, že obraz byl kdysi oříznut a zmenšen nahoře i dole. Pro oltář ve Vyšehradské bazilice byla namalována kvalitní přesná kopie v původní technologii (autor akad. malíř a restaurátor Jan Pasálek). Stříbrné reliéfní korunky P. Marie a Ježíška jsou vystaveny v expozici klenotnice ve Vyšehradské bazilice.  Ostatní části jsou uloženy v depozitáři kapituly.

Literatura:

Zuzana Všetečková – Královský Vyšehrad IV.

Dana Stehlíková – Královský Vyšehrad III., Klenotnice Vyšehradské kapituly

Bořivoj Nechvátal – Vyšehrad, kapitulní chrám sv. Petra a Pavla

Zdenko Čumlivski – Vyšehrad od počátku až do poloviny 19. století

 

Kaple P. Marie Šancovské v bazilice sv. Petra a Pavla.

Druhá vyšehradská Panna Marie dostala přídomek Šancovská neboli Ve hradbách (Hradební). Její tradice vznikla poměrně nedávno. Roku 1725 Michal Hoch, bavorský zednický tovaryš, nechal zhotovit u řezbáře Šimona Thalera dřevěnou polychromovanou sochu madony s Ježíškem a umístil ji v tehdy odsvěceném kostelíku Sv. Jana Stětí, částečně zbořeném a zabudovaném do hradeb. Vzápětí socha začala konat zázraky, zejména uzdravovala nemocné.  V roce 1764 byla pro ni postavena kaple Panny Marie na Hradbách, za Josefa II. zrušená a odsvěcená (situovaná před kostelíkem sv. Jana Stětí).

K jižní straně presbytáře (kněžiště) v bazilice sv. Petra a Pavla přiléhá kaple Panny Marie Šancovské (původně zasvěcená sv. Anně), která byla v roce 1741 přestavěna a později byla do ní přemístěna socha P. Marie ze zrušené kaple.

Po roce 1887 byla v rámci poslední sedmé etapy přestavby baziliky byla Šancovská kaple opět přestavěna, zvednuta o jedno patro, nově prolomena novogotická okna a strop byl zaklenut křížovou klenbou. Stěny jsou vyzdobeny malbami ze života P. Marie od významného vídeňského malíře Karla Jobsta (1835 – 1907), klenba  lunety jsou vyzdobeny dekorativními malbami od manželů Františka a Marie Urbanových. Mobiliář (novogotický oltář a lavice) byl proveden podle návrhů arch. Josefa Mockera v letech 1894-1895. Řezbářské práce mobiliáře provedla pražská dílna Františka Mráze. Uprostřed oltáře s baldachýny mezi menšími sochami sv. Cecilie a sv. Kateřiny z konce 19. století je umístěna barokní socha Panny Marie Šancovské. Dřevěná polychromovaná socha představuje stojící Pannu Marii, při její levé ruce je vzpřímený malý Ježíšek. Obě postavy mají na hlavě královské koruny z pozlaceného stříbrného tepaného plechu. Při pravé ruce P. Marie je umístěno královské zlacené žezlo. Ježíšek pravou rukou žehná, v levé ruce drží královské jablko s křížkem. Pod sochou je umístěný svatostánek. Vitráže novogotických oken jsou provedeny dle návrhu Františka Sequence (1836 – 1896). Ve východní stěně kaple je výklenek, ve kterém je umístěna skleněná schránka s kostmi údajných pozůstatků Přemyslovců, jejichž hrobka byla zničena v roce 1420 a jejichž kosti byly rozmetány po hřbitově.

 

Zvony a zvonkohra v bazilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.

Citát ze Zlaté Prahy z roku 1905:

„Pěkný pohled na bájný Vyšehrad od stříbropěnné Vltavy jest navždy změněný a velebný zvuk mnoha starobylých a  současných zvonů z nových hrotitých věží vyšehradských umocňuje zážitek tento …“.

Ale za pár let bylo vše jinak a zvony ač historické nebo nové byly nakonec zredukovány na dva.

Staré zvony byly před regotizací baziliky zavěšeny v samostatně stojící barokní zvonici, která byla postavena roku 1678 vedle presbytáře na severní straně kostela na území hřbitova. Zvonice byla dvoupodlažní, čtvercového půdorysu, zděná. V nejvyšším podlaží směřovala okna na všechny světové strany v úrovni zvonové stolice. Stavba byla zakryta barokní osmibokou cibulovitou bání, nahoře s lucernou a ukončena štíhlým jehlanem s korouhví, kterou tvořil symbolický meč se zkříženými klíči.  Po stavbě novogotických věží byly zvony v barokní zvonici svěšeny, zrenovovány a zvonice byla zbořena.

Nové zvony jménem Marie a Josef od zvonařství Rudolfa Pernera (II.) v Českých Budějovicích byly zavěšeny do severní chrámové věže baziliky v roce 1902. Přestavba chrámu byla dokončena v roce 1903. Ale nové zvony dlouho ve věži nepobyly. Během 1. světové  války (v r. 1916) bylo zabaveno (rekvírováno), rozbito a věžními okny vyházeno celkem 8 zvonů z vyšehradské baziliky pro potřeby válečné výroby včetně těchto nových zvonů.

V dubnu roku 1942 protektorátní úřady nařídily s odvoláním na odvody barevných kovů pro německou válečnou výrobu, že budou Vyšehradské kapitule zabaveny další zvony ne jen z chrámu sv. Petra a Pavla, ale i z kostelíků a kaplí patřících do jejího majetku.  Z věží vyšehradského chrámu byly sňaty 2 malé zvony o hmotnosti 59 a 38,5 kg.  Dva velké zvony o hmotnosti 2116 a 3055 kg bylo nutno rozbít ve zvonici,  protože okenní otvory byly menší než byl průměr zvonů.  Výsledek obou rekvizic zvonů byl takový, že severní věž zůstala zcela bez zvonů a v jižní věži zůstaly pouze dva historické zvony, pouhé torzo z původní sestavy. První zvon je z roku 1584 od pražského zvonaře Brikcího z Cimperka (1535 – 1599), hmotnosti cca 1200 kg, průměr 125 cm, tón e1.  Druhý zvon z roku 1621 je z pražské dílny Baltazara Hoffmana (v letech 1605 – 1617 působil v Emausích na Slovanech), o hmotnosti 900 kg, průměr 114 cm, tón fis´.

Návrh na doplnění chybějících zvonů ve věžích vyšehradské baziliky sv. Petra a Pavla podal kapitule tehdejší probošt P. Antonín Doležal v roce 1993, realizace se ujal JUDr. Jan Kotous, ředitel kanceláře Vyšehradské kapituly. Oslovil zástupce zvonařské firmy Perner MUDr. Klouba z Českých Budějovic. Ten následně předložil několik návrhů a rozpočty.  Jako první byl osazen malý zvon v sanktusní věžičce nad presbytářem chámu (hm. 45 kg, průměr 45 ch, tón h2).  Stávající dva historické zvony v jižní věži byly opatřeny elektrickým pohonem v roce 1997.  Ale prostředky na doplnění zvonů ve věžích na jejich původní počet kapitula neměla. Nakonec rozhodl a vše uspíšil velkorysý peněžní dar paní Mileny Jirat- Wasiutinski  (1920 – 2008), české krajanky z Kanady (je pohřbena na Vyšehradském hřbitově), kterou přivedl na Vyšehrad JUDr. Kotous. Paní Jiratová se z emigrace do vlasti vrátila začátkem devadesátých let a po několika setkáních s představiteli kapituly se rozhodla zaplatit elektrické vytápění ve vyšehradské bazilice. JUDr. Kotous jí pomáhal se s obtížnou restitucí rodinného majetku (mimo jiné i Dýhárny Orel ve Vysočanech). Dozvěděla se od něho o záměru kapituly doplnit chybějící zvony v bazilice. Prohlásila, že když se restituce i následný prodej vysočanské továrny podaří, věnuje kapitule potřebnou částku. Restituce se nakonec uskutečnila, ale až v roce 2000 se po mnoha potížích podařilo opuštěnou vysočanskou továrnu prodat. Hned druhý den po prodeji paní Jiratová převedla obnos ve výši 2 milionů korun na účet Vyšehradské kapituly. Jiné dotace nebo příspěvek od státu na doplnění zvonů kapitula nedostala.

Zvony Marie a Petr  ( které byly zrekvírovány v 1. světové válce) v roce 1902 odlila známá zvonařská firma Perner z Českých Budějovic (po 2. světové válce byla odsunuta a působí v Pasově). Jak již bylo řečeno, firma byla kontaktována JUDr. Kotousem a kapitula věrna Karlachovské tradici, objednala sadu nových zvonů.  Majitel zvonařství Rudolf Perner navrhl, aby byla na Vyšehradě instalována i nová zvonkohra, na což kapitula nakonec  přistoupila. Ve firemním archivu se našla dokumentace původních vyšehradských zvonů z roku 1902.  Majitel firmy navrhoval odlít zvony stejného rozměru a hmotnosti.  Nastal ale problém. Původní historické i nové zvony (průměr až 160 cm) byly tehdy vytaženy středem vnitřku věží do připravené zvonové stolice. Teprve potom byla zřízena dřevěná věžní schodiště, zaklenuty klenby nad postranními vchody a zřízeny stropy v patře. Dnešní technické možnosti sice umožňovaly zvednout zvony jeřábem a vsunout je stávajícími věžními okny. Ale ta byla užší než byl průměr navrhovaných velkých zvonů.  Bylo by nutné částečně vybourat kamenné okenní ostění, což bylo z pohledu památkového ústavu nepřijatelné a vyžádalo by si nemalé finanční náklady na stavební práce a na zřízení lešení.  Po řadě jednání bylo dohodnuto, že se zhotoví zvony menšího průměru v tónině, která by navazovala na tóny zvonů stávajících, aby mohly být vsunuty do věže bez stavebních úprav. Odlévání zvonů se uskutečnilo ve zvonařské dílně v Pasově dne 27. dubna 2001, zdar díla požehnal nesídelní vyšehradský kanovník Mons. Karel Havelka (tehdy gen. vikář litoměřické diecéze). Pro výrobu zvonů bylo použito bronzu – zvonoviny o složení 78 % mědi a 22 % cínu.

Na Vyšehrad byla dodána sestava 18 nových zvonů o celkové hmotnosti 2200 kg (4 velké se jmény Marie – 660 kg (tón a1), Josef – 290 kg (tón cis2), Richard – 220 kg a Václav – 190 kg) a 14 menších pro zvonkohru (se jmény např.   Anežka Česká, Zdislava,  Jan Sarkander, Antonín Paduánský, Milena, Kliment, Jiří, František, Jan Křtitel, Prokop a další.  Nyní je v obou chrámových věžích osazeno celkem 20 zvonů, další je umístěn v sanktusní věžičce.  O sobotách, nedělích a církevních svátcích je možné slyšet 6 pohyblivých (houpajících se) zvonů, ve všední dny 4 pohyblivé nové zvony znějící v akordu Salve Regina (tóny a1+cis2+e2+fis2).  Stávající dřevěné zvonové stolice byly opraveny, přidány ztužující kovové konstrukce pro zavěšení dalších zvonů.  Do věžních oken byly vsazeny nové dřevěné žaluzie s lamelami nastavenými pod určitým úhlem, aby zvuk zvonkohry byl dobře slyšet dole pod věžemi i v dáli.  Okna byla opatřena sítěmi proti vniku létavého ptactva. Při nepřízni počasí je možné okna uzavřít zevnitř masivními okenicemi.  Zvony jsou uváděny v pohyb elektrickým pohonem, který je naprogramován počítačem.  Zvonkohra zní každou celou hodinu od 11 hodin dopoledne do 21 hodin večer. Zvonkohru rozeznívají elektromagnetická kladívka řízené počítačovou technikou. V počítači je nastaven program s 50 melodiemi, které byly upraveny a aranžovány známým varhaníkem Jaroslavem Vodrážkou (nar. 1930) v chromatické stupnici začínající na d2 ( d2+dis2+e2+f2+fis2+g2+gis2+a2+ais2+h2+c3+cis3).  K počítači je možné připojit klaviaturu, na které je možné zahrát libovolnou melodii ručně v daném tónovém rozsahu.  Melodie byly vybrány a nastaveny pro všední i sváteční dny, dle podle potřeb církevního roku, pro svátky církevních patronů a doprovodí i svátky státní. Náhodný výběr z 50 skladeb – Vyšehrad,  Vltava, kde domov můj, Čechy krásné, teče voda teče, Dobrů noc má milá, Svatý Václave, Jezu Kriste štědrý kněže, Ach synku, Ave Maria, svatební pochod, Tisíckrát pozdravujeme Tebe, Adeste fideles, Bože chválíme Tebe, Chtíc aby spal, Kristus vítězí, Základ církve pevná skála, K oltáři Páně, Pangr ligua, koledy a řada dalších.

Právě skladbu Dobrů noc má milá, dobrů noc jako svou oblíbenou si vybrala štědrá dárkyně paní Milena Jiratová, aby vždy zazněla v předvečer jejich jmenin (24.1.) a narozenin (13.4.). To bylo její jediné přání v souvislosti s jejím darem, které si přála od kapituly splnit.

29. června ve svátek patronů Vyšehradské kapituly sv. Petra a Pavla v roce 2001 kardinál Miloslav Vlk posvětil a požehnal sadu 4 zvonů, které byly umístěny na stupni pokrytým zeleným kobercem a slavnostně ozdobeny květinami před levým vchodem do baziliky. Čestnou stráž u nich stál staropražský Spolek Vltavan, slavnostní fanfáry zazněly v podání hudby Hradní stráže.  Zvonkohra byla ve věži osazena již 25. června. Slavnostní bohoslužby za účasti mnoha hostů a věřících se zúčastnil i papežský nuncius Giovanni Coppa. Vyšehradská kapitula nunciovi věnovala malou kopii obrazu Dešťové madony, protože jeho působení v Čechách končilo a byl jmenován kanovníkem baziliky sv. Petra ve Vatikánu.  Mše svaté se zúčastnili starosta Prahy 2 Michael Bash, majitel zvonařské firmy Rudolf Perner (IV.), členové Maltézského řádu, členové Spolku Vyšehrad, spolku Vltavan,  Českého skautu i paní Jiratová, která si ale přála si zůstat v anonymitě. V závěru mše svaté probošt  kapituly P. Antonín Doležal poděkoval dárkyni za finanční dar, který pokryl náklady na doplnění zvonů a zřízení zvonkohry.

Během bohoslužby byly do věže autojeřábem vytaženy a zavěšeny 3 zvony. Se čtvrtým největším zvonem Marie  vznikly během transportu po mši svaté do věžního okna technické problémy, protože dolní průměr zvonu byl o něco větší než byla šířka okenního otvoru.  Zvon Marie (o hmotnosti 660 kg) musel být otočen o 180°a vtažen do věže v nakloněné poloze. Před transportem do věže na zvon několikrát náhradním srdcem poklepal Kardinál Vlk. Při zvedání zvonu hudba Hradní stráže zahrála chorál „Svatý Václave“.

Po mši svaté se konalo přátelské setkání s pohoštěním v zahradní restauraci proti bazilice, kterou těsně před tím slavnostně otevřeli Miloslav kardinál Vlk a generální ředitel Krušovického pivovaru Pavel Gregorič.

Po čase bylo zjištěno, že při „velkém zvonění“, kdy se houpe všech šest velkých zvonů současně, dostává se do vibrace kamenný štít západního průčelí. Pozorováním a několikerým měřením znalců z Kloknerova ústavu ČSAV to bylo více než 25 mm.  Bylo vyvoláno řízení, pozván statik, řadu měsíců prováděno úřední měření a zastaveno zvonění velkými zvony. Celé průčelí, zdivo štítu, ukotvení kamenných soch a kamenných architektonických prvků bylo prohlédnuto a posouzeno znalci z výškové hasičské plošiny.  Po mnoha jednáních a dodaných znaleckých posudcích byla specializovanou tesařskou firmou zhotoveny nové zvonové stolice, jeden historický zvon převěšen, velké zvony byly opatřeny protizávažími, vrchol štítu byl staticky zajištěn před kmity pružnými táhly a ukotven ke střešní konstrukci dřevěného krovu nad hlavní lodí. Přizvaní odborníci také zjistili, že při stavbě věží a štítu před sto lety byly některé konstrukce poddimenzovány a v některých případech použit nevhodný materiál vzhledem k někdy extrémním povětrnostním podmínkám na Vyšehradě.  Základy jižní věže poklesly a objevily se trhliny ve zdivu. Tato opatření si vyžádala další nemalé finanční prostředky. Hlavní město Praha na opravy sice přispělo, ale většinu prostředků musela kapitula získat od různých sponzorů.

Úpravy byly nakonec zdárně provedeny a tak po téměř po sto letech a po neblahých událostech dvacátého století zase znějí obnovené vyšehradské zvony zvoucí věřící k bohoslužbě a i nová zvonkohra, oboje přispívající k velebnosti Vyšehradu a k větší slávě Boží.

text : Karel Lojka

Varhany baziliky sv. Petra a Pavla

 V závěrečné fázi přestavby byl interiér baziliky doplněn i velkými varhanami na hlavním kůru nad vstupem. Varhany v roce 1903 dokončila firma bratří Paštiků. Nástroj se rozprostírá po šířce celého kůru. Kolem okna v západním průčelí baziliky se varhany zdvihají do dvou majestátních „věží“. Tyto dvě symetrické skříně jsou bohatě řezbářsky zdobeny v neogotickém slohu, tak aby jejich výzdoba korespondovala s celkovým pojetím přestavby chrámu. Nástroj jeho autoři pojali velkolepě. I proto je také prostor mezi oběma vysokými skříněmi využit pro umístění dalších píšťal a technických součástí varhan. Před střední částí varhan stojí v ose baziliky hrací stůl, od něhož se celé varhany ovládají. Ve vyšehradských varhanách napočítáme asi 2 500 píšťal, které jsou uspořádány do 49 rejstříků (zvukových barev) a ovládány třemi manuály a pedálem. Varhany baziliky sv. Petra a Pavla patří k nejkrásnějším varhanám z období romantismu, které se nacházejí na našem území.

Varhany

Varhany jsou technicky nejsložitějším nástrojem a také nástrojem největším. Ovšem i zde jsou výjimky – ve své rozmanitosti mohou dosahovat varhany stejně dobře „mamutích“ rozměrů, kdy se dají velikostí srovnávat s rodinným domem, ale také existují v „kapesních“ variantách – takové nástroje se dají přenášet a ty nejmenší z nich unese i jen jeden člověk (takové varhany nazýváme „portativ“; větší verze, která je už pohyblivá jen s větším úsilím, je potom „pozitiv“).

Zvuk varhan vzniká na principu nástrojů dechových – ke vzniku zvuku je zapotřebí vzduch, který je vpuštěn do píšťaly. Varhany tak patří mezi dechové nástroje, i když jejich „dech“ nepohánějí lidské plíce, ale činí tak měchy, které jsou dnes většinou zásobovány dostatečným množstvím vzduchu elektrickými ventilátory.

Veliké množství zvukových barev, které varhany nabízejí, je dáno různými typy (materiál, tvar a další vlastnosti) použitých píšťal. Píšťaly se společnými vlastnostmi jsou sdružovány do tzv.rejstříků, kde ke každému tónu připadá jedna píšťala (u některých rejstříků je jednomu tónu, jedné klávese, přiřazeno i píšťal více). Proto se i v malých varhanách nacházejí stovky píšťal a ve velkých nástrojích jich napočítáme už tisíce. A to od několikametrových po drobné píšťalky v délce centimetrů.

Varhaník ovládá celý nástroj od hracího stolu, kde se nacházejí klaviatury pro hru rukama (manuály) a pedál pro hru nohama. Jsou zde umístěna i táhla pro zapínání a vypínání jednotlivých rejstříků a jejich kombinací. Mohou se zde nalézat i ovládání dalších pomůcek, kterými byly v průběhu vývoje varhany obohacovány (například tzv. žaluzie ovládá mechanismus, kterým se část varhan zavírá do skříně a tím se dosahuje zeslabení zvuku).

Celý nástroj je umístěn do varhanní skříně (může jich být i více různě rozmístěných v prostoru), jejíž výtvarné řešení odpovídá uměleckému stylu doby, kdy varhany vznikly. Každá kultura v každém období svým dílem přispěla svým vlastním výtvarným i technickým řešením varhan. Proto varhany jednotlivých oblastí a období odlišíme podle zvukových i vzhledových charakteristik.

 Text: Mgr. Ondřej Valenta