Klenotnice vyšehradské kapituly

     Počátky klenotnice v raném středověku jsou známy nejméně. Národní buditelé 19. století je spojovali s mýtem o bohaté slovanské metropoli kněžny Libuše. Proto nálezy pohřebních šperků a devocionálií ze stavebních výkopů, archeologických výzkumů i z Vltavy putovaly do prehistorické sbírky Národního muzea. Z královské krypty Přemyslovců či hrobu jednoho z prvních prelátů pocházejí vzácné fragmenty raně středověké tkaniny z oděvu a zbytky kožených střevíců, zdobených kovovými lamelami. Byly zazděny do hlavního oltáře gotické baziliky jako relikvie zakladatele, krále Vratislava. Roku 1885 je zachránil a adjustoval kanovník Šittler, později se opět ztratily a byly nalezeny až po roce 1993.

   Vyšehradští preláti nejpozději od 14. století dělili umělecké objednávky mezi kapitulu, své vlastní fundace a své soukromé sbírky. Mimořádné úctě se těšily relikvie světců v drahocenných relikviářích, z nichž se dochovalo torzo jednoho stříbrného ostensoria.

   Zbožné dary stříbra vrcholné gotiky připomíná obklad obrazu Vyšehradské „dešťové“ Madony, dar vyšehradského probošta a kancléře Václava Králíka z Bubenic z konce 14. století. Patří k nejstarším v celku dochovaným příkrovům ikon v Evropě. V roce 1769 doplnil pražský zlatník Jan Jiří Brullus ml. dvojici korunek ze zlaceného stříbra.

     Počátkem 15. století Vyšehradská kapitula a proboštství patřily po pražské katedrále a po břevnovském klášteře mezi nejbohatší církevní instituce v Praze. Honosné vybavení více než 20 oltářů ukazuje v porovnání s inventáři ze 16. až 19. století na vrchol objednávek v době předhusitské. Z ústředních relikviářů vyšehradských slavností se dochovala dvojice byst patronů kapituly, sv. Petra a Pavla podle modelů z dílny Parléřů, se znaky vyšehradského probošta a pražského arcibiskupa Zikmunda Albíka z Uničova (1411-17). Sv. Petr má vyzdoben měděný plášť drátkovým emailem a brokátový dezén vypichovaný ryteckou jehlou. Husitská bitva o Vyšehrad roku 1420 význam duchovního a uměleckého střediska přeťala a předznamenala pohnutou historii strategické pevnosti na příští století. Za habsburské vlády obohacovaly vyšehradskou klenotnici spíše jednotlivé artefakty uměleckého řemesla než soubory. Tak je tomu s nejstarší monstrancí, v Čechách vzácným příkladem renesančního ostensoria s portálovou architekturou a gotickými figurkami Panny Marie mezi sv. Petrem a Pavlem, pravděpodobně z druhé třetiny 16. století. Tato monstrance, kalich a unikátní eucharistická lžíce s pašijovými výjevy jsou torzem vyšehradského pokladu, uchráněným od rabování pasovských vojsk roku 1611 a uschované ve třicetileté válce v Českých Budějovicích. Malou sluncovou monstranci dodal augsburský mistr Hans Jakob I. Ernst kolem roku 1700. Cínový procesní kříž s reliéfem Panny Marie jako Církve-ochranitelky nese letopočet 1699; filigránový kalich pražského zlatníka Jana Jindřicha Joppa (+ 1706) má modré medailony s černě konturovanými postavami českých patronů, ve vzácné barokní technice dvojbarevného smaltu camaieu. Dochovaly se tři české příklady, na všech je vyšehradský kanovník Jan Nepomucký zpodoben před beatifikací.

     Období vrcholného baroka dovršila přestavba kapitulní baziliky, vedená děkanem Janem Václavem Ditrichem z Lilienthalu; kromě kalichů v pokladnici nemá početné zastoupení; za druhotně užité fragmenty považujeme stříbrné figurky z monstrance s Janem Nepomuckým. Mešní konvičky z roku 1723 od pražského zlatníka Leopolda Lichtenschopfa byly na Vyšehrad zakoupeny až druhotně, původně patřily Isidoře Konstancii kněžně Roudnické z Březnice, abatyši od sv. Jiří na Pražském hradě, která toho roku jako poslední vykonala obřad korunovace české královny.

     Působení vyšehradského děkana Jana Tomáše Vojtěcha Berghauera (1749-1760), horlivého sběratele relikvií a hagiografa, dosvědčují kromě cínového poháru dřevěné oltářní relikviáře, dvojice relikviářových paží, a kovový pacifikál s ostatky sv. Faustina. Kvalitní dřevořezba Pražského Jezulátka má protějšek v pasovské Panně Marii Pomocné, tehdy jedné z nejoblíbenějších ikon ve střední Evropě. Z osobních šperků vyšehradských prelátů vyniká kolekce pektorálních křížků, prstenů, monilií a řádů. Je to však jen zlomek původního bohatství. Nejstarší pozdně gotický pektorál s rytinou Panny Marie Assumpty mezi svatými pannami pochází z druhé až třetí čtvrtiny 15. století; Zlaté barokní monilie s figurkami apoštolů Petra a Pavla sloužilo vyšehradským kapitulním kanovníkům jako ústřední insignie udělovaná od roku 1737 papežem Klementem XII. Z tohoto prototypu bývala odvozena pozdější kanovnická signa, k nejpozoruhodnějším patří souprava 12 exemplářů z roku 1906, odlitá ve zlatě Jindřichem Grünfeldem. Pektorál s letopočtem 1740 si pořídil děkan Jan Václav Ditrich, poslední významný pektorál dodal pražský zlatník Václav Rummel na sklonku 19. století.

     Preciosa a paramenta, období historických slohů 19. století tvoří základ vybavení chrámu do současnosti. Po ojediněle kvalitních dílech období klasicismu, jako je souprava berly, monstrance a konvice s lavabem Karla Josefa Khuna z let 1818-1819, vzrostl počet umělecky hodnotných objednávek až za vlády uměnímilovného probošta Václava Štulce, a pak zejména zásluhou historika a sběratele církevního umění, kanovníka Eduarda Šittlera. V čele Církevního odboru Křestanské akademie Šittler systematicky stahoval nejcennější paramenta z českých kostelů a položil mj. základ textilní sbírky Národního muzea.

     Čtyři stříbrnická díla na Vyšehradě zastupují Jeronýma Grohmanna, vůdčí pražskou firmu chrámového umění období historismu, c.k. rakouského dvorního dodavatele. Vesměs vznikla až po mistrově smrti, např. kalich se smaltovaným výjevem Umučení sv. Vojtěcha, věnovaný k jubileu děkanu Vojtěchu Rufferovi roku 1867.

     Velký počet novogotických předmětů ve vyšehradské klenotnici koresponduje s přestavbou Vyšehradu a s činností Křesťanské akademie, založené roku 1875 za účasti vyšehradského děkana Mikuláše Karlacha; její umělecký odbor si vytkl za cíl „vzdělávání výtvarné krasoumy a řemesel uměleckých“. Architekt Josef Mocker navrhl pro Karlacha roku 1877 monstranci s figurkami Boha Otce mezi apoštoly Petrem a Pavlem, vzorový model pro sériovou výrobu provedl Eduard Kautsch. Střídmý plochý dekor novorenesance převažuje v designu architekta Antonína Barvitia; reliéfy modelovali často Josef V. Pekárek či Vojtěch Sucharda, figurální předlohy kreslíval František Sequens, např. roku 1876 polofigury světců pro smaltované medailonky kalicha Václava Štulce. Jan a Alois Tenglerovi prováděli v Křesťanské akademii opravy vyšehradského stříbra. Alois Kettner na objednávku Eduarda Šittlera udělal soupravu novogotické berly, procesního kříže a ciborium, pro děkana Josefa Buriana kalich a dodával katolické medailky ze své ražebny. Pasířský ateliér v letech 1901 a 1905 zhotovil relikviářové truhličky na ostatky přivezené z Říma děkanem Janem Beřkovcem. Křesťanské akademii dokázaly konkurovat málokteré firmy: za zmínku stojí novogotický kalich vyšehradského kněze Ignáce Hanky z kostela sv. Jindřicha na Novém Městě pražském z roku 1869, z dílny pražského zlatníka a stříbrníka Josefa Eduarda Dobrovského, činného také ve Vídni. Jiný novogotický kalich kanovníka Vernera pochází z rodiny stříbrníka Petera. Asi poslední významný kalich kanovníka Josefa Kuchyňky z roku 1917 provedl Jindřich Grünfeld podle návrhu slovinského architekta Josipa Plečnika. Běžná preciosa byla dílem Josefa Hirsche.

     Paramenta z období baroka se dochovala vzácně. Pozoruhodná kožená liturgická souprava z první poloviny 18. století s pestrobarevným, zlatým a stříbrným dekorem se podle Šittlerova svědectví užívala jako smuteční. Z nejhonosnější bílé tereziánské soupravy zůstala jen kasule. Většina textilií ve sbírce pochází z druhé poloviny 19. století; chórové oděvy 12 vyšehradských kanovníků sestávaly z 12 stejných pluviálů, všichni měli právo k nim nosit infuli; ze shodného materiálu se zhotovovala pontifikální souprava probošta, pár dalmatik pro jáhny a celé příslušenství. Dochovaly se mj. čtyři páry pontifikálních střevíců. Soupravy ornátů z doby kolem roku 1880 ještě napodobují barokní vzory tkanin. Progresivním výtvarným názorem vynikají až paramenta s abstraktním ornamentem pozdní secese, prováděná Paramentním ústavem Křesťanské akademie od roku 1895 podle předloh architekta Josefa Fanty, opět z podnětu Šittlerova. Hedvábné ornáty se středověkými dezény byzantskými a italskými přesně kopírují drahocenné tkaniny, poslední z nich rekonstruoval Karel Vlček v letech 1929-1935 podle originálů z královské hrobky v pražské katedrále a tkaly je Státní odborné školy textilní v Liberci, Ústí nad Orlicí, Brně a Rýmařově.

Text : PhDr. Dana Stehlíková

Fotografie : Jan Rendek, PhDr. Dana Stehlíková, Karel Lojka