František Kočí ( 4. 7. 1821 – 4. 2. 1904 )

V Mariánském salonku vyšehradského Nového děkanství je umístěn portrét kněze energického vzezření, držícího v rukou plán průčelí sídla děkanů Vyšehradské kapituly. Jde o portrét kapitulního děkana Františka Kočího, rodáka z malé osady Chaloupka u Mrtníku, poblíž Berouna, kde se v čísle 3 narodil „ z rodičů úplně chudých“ jak se můžeme dočíst v jeho vlastním, na kapitule zachovaném, životopise. Františkův otec byl havířem, ale přesto chlapci, který od raného mládí prokazoval výrazné malířské nadání, umožnil studia. Nejprve gymnasiální, později na malířské akademii, kde byl žákem významného malíře a kreslíře, prvního českého ředitele malířské Akademie v Praze, Františka Tkadlíka a později také Antonína Mánesa. Podle dalšího průběhu jeho života se lze domnívat, že Kočí ukončil mimořádné studium na Akademii poté, co oba jeho učitelé přestali na Akademii působit. Tkadlík umírá v roce 1840 a Antonín Mánes o tři roky později. A tak již v roce 1842 nacházíme Kočího mezi pražskými seminaristy, kde se připravoval na duchovní dráhu. Kněžské svěcení sice přijal v roce 1846. Na své první umístění si však musel ještě rok počkat. Nejprve zastával kaplanské místo ve Stříbře. V listopadu 1847 je ustanoven v Jesenici. V tomto roce mu také zemřela matka, ke které mladý kněz velmi lnul.

V roce 1853 se Kočí po šestiletém kaplanování konečně dočkal své farnosti. Stal se duchovním správcem na Sázavě. Z „bohatého patronátu“ na „chudou Sázavskou faru“ odcházel hlavně z důvodu, aby mohl ve vlastní domácnosti pečovat o svého 76 letého otce Václava, který žil u syna ještě dalších šest let. Zdá se, že Sázava byla pro Kočího tím pravým působištěm. Městečko Sázava bylo roku 1848 téměř celé zničené velkým požárem, poškozeny byly rovněž církevní stavby. Po třech letech začal Kočí za pomoci svých farníků, opravovat vyhořelý farní kostel. Láska k umění a znalosti získané na při studiu malířství se mu staly dobrým vodítkem při opravách. Jeho práce motivovala majitele sázavského panství Tiegela z Lindenkronu, že kolem roku 1860 začal s opravami zámku – bývalých budov sázavského kláštera. Spolu s tím, byla dokončena oprava fary a farního – bývalého klášterního – kostela. Kočí si byl vědom významu, který sázavský klášter pro české národní dějiny měl, zejména ve spojení se životem a působením českého národního světce, opata sv.Prokopa a ve světle staroslovanského písemnictví. Nevěnoval se ovšem pouze opravám historických sakrálních staveb. Z jeho iniciativy byla na Sázavě např. zřízena základní škola a postaral se i o stavbu nové silnice. Takové aktivity a výsledky nezůstaly ovšem bez povšimnutí. Byl zvolen do okresního zastupitelstva v Uhlířských Janovicích, pracoval v České národní straně. Postupoval však i v církevních funkcích. Roku 1867 se stal např. černokosteleckým vikářem a jako takový byl v roce 1869 zvolen kanovníkem Vyšehradské kapituly.

Kočího předcházela na Vyšehrad pověst cílevědomého, se stavební problematikou dobře obeznámeného, kněze, který měl kromě toho i poměrně značně bohaté zkušenosti v národním politickém životě. A takový byl v té době na Vyšehradě zapotřebí. Již za dva roky po svém příchodu je zvolen kapitulou finančním administrátorem in temporalibus a je mu svěřena ekonomika kapituly místo těžce nemocného kapitulního děkana Jana Berkovce. Okamžitě navrhuje propustit dosavadního hospodářského správce Františka Vodičku, kterého se nebojí klasifikovat jako „nepřítele a škůdce kapitoly“. Hospodářství kapituly záhy pozdvihl a učinil řadu racionalizačních opatření. Tak byl např. zrušen tzv. deputátní dvůr na Vyšehradě a ze zemědělské usedlosti přestavěn na byty pro kapitulní zaměstnance. Kočí vedl ekonomiku kapituly celkem 11 let. Za tu dobu postavil 4 nové kanovnické rezidence, včetně reprezentativního Nového děkanství. U dvou z nich je autorem známý pražský architekt prof. Josef Niklas (Vyšehrad čp. 90 a 91, K rotundě 12 a 14) a byly postaveny v roce 1874. Vyšehradskou faru ( Vyšehrad čp. 92, K rotundě 16), postavil stavitel František Novák v roce 1875. Konečně na Novém děkanství, dnes Vyšehrad čp. 100, K rotundě 10, zanechal svůj rukopis František Kočí sám. Vypracoval základní architektonický návrh, který stavitel Novák rozpracoval do realizačních plánů. Kočí předložil plány kapitule v roce 1877 k odsouhlasení a okamžitě započal se stavbou. Nové děkanství, dnes spolu s rotundou a basilikou nejvíce fotografovaný objekt na Vyšehradě, se stavělo dva roky. V roce 1884 byl na štítě budovy osazen velký kapitulní znak. Materiály o stavbě rezidencí uchovávané ve fondu Vyšehradské kapituly v Národním archivu v Praze jsou dokladem, že Kočí byl skutečně dobrým, šetrným hospodářem.

Z dnešního pohledu však nevystupuje do popředí ani tak stavba nových kapitulních objektů, které bezesporu přispívají k atmosféře Vyšehradu, jako skutek, který do jeho historie Františka Kočího zapsal skutečně zlatým písmem. Je to pravděpodobně na Vyšehradě památka nejvzácnější – románská rotunda sv.Martina. Tato, za Josefa II. zrušená, vojenským erárem devastovaná a od roku 1850 na byty přeměněná kaple, měla být původně zbořena. František Kočí začal o jejím odkoupení jednat ihned po svém ustanovení hospodářským administrátorem kapituly. Jednání s vojenskou správou trvalo 4 roky. Teprve v roce 1875 byla rotunda vykoupena a v roce 1878 začala její nákladná rekonstrukce do dnešní podoby. A není třeba dodávat, že se tak stalo na osobní náklady kanovníka Kočího. S jeho jménem je ostatně spojena i výzdoba basiliky sv.Petra a Pavla. Za jeho vlastní peníze byla v basilice např. vyzdobena kaple sv.Františka, pořízena kazatelna, zakoupeno dvanáct vzácných svícnů pro hlavní oltář a zaplacen cyklus maleb ze života sv. apoštola Pavla v presbytáři chrámu.

V roce 1888, po úmrtí tehdejšího kapitulního děkana Jana Berkovce a po 11 letém administrování této funkce, byl František Kočí zvolen děkanem kapituly. Účastnil se dále budování Vyšehradu. Poslední 4 roky života byl však většinou v důsledku vážné choroby upoután na lůžku. Jeho posledním aktem bylo posvěcení staveniště nového průčelí a věží kapitulního chrámu 24. září 1900. Od této chvíle mu nemoc bránila v další činnosti. Nemohl se zúčastnit ani slavnostního otevření chrámu 29. června 1903. Své nemoci podlehl 14. února 1904 ve 2 hodiny ráno. Pohřben byl ke svým spolubratrům do nové kapitulní hrobky na Vyšehradském hřbitově.