František Vaněček ( 4. 12. 1859 – 28. 11. 1937)

Slovník českých spisovatelů a Český biografický slovník včetně populárních encyklopedií osobnost Františka Vaněčka nezná. Uvádí mnoho jiných, kteří si to zdaleka nezaslouží tak, jako tento významný představitel české katolické žurnalistiky a obětavý organizátor sociální péče.

Horažďovický rodák František Vaněček spatřil světlo světa 4. prosince 1859. V roce 1871 jej posílají rodiče do Českých Budějovic, kde se stává chovancem Jirsíkova biskupského gymnasia, které absolvoval s vyznamenáním v roce 1879. Ten samý rok je přijat do pražského semináře a současně začíná studovat teologickou fakultu pražské university. Mladý seminarista měl štěstí, že v době jeho studia byli rektory semináře opravdu výrazné osobnosti, jako byl pozdější brněnský biskup a posléze olomoucký arcibiskup František Saleský Bauer nebo František da Paula hrabě Schoenborn, který z místa rektora semináře odchází na biskupský stolec do Českých Budějovic, aby se po krátké době stal pražským arcibiskupem a kardinálem. Kněžské svěcení přijal František Vaněček 8. července 1883 a jeho prvním působištěm se stala obecná škola s německým vyučovacím jazykem na pražském Žižkově, který se tehdy pyšnil statutem samostatného města.

Od roku 1885 působil František Vaněček v Benešově a na Konopišti, kde vyučoval děti knížete Františka Lobkowicze. V roce 1886 je jmenován farářem ve Václavicích u Benešova a na tomto místě setrval celých 11 let. Po celou dobu svého působení v duchovní správě se věnoval nejen záležitostem svěřené farnosti, včetně pedagogické činnosti ve školách a opravám kostelů, ale začíná působit jako redaktor „Katolických listů“.Od roku 1899 působí jako farář v Tejnici nad Sázavou a konečně v roce 1903 je povolán do Prahy, kde je zvolen vyšehradským sídelním kanovníkem. Velkou měrou k tomu zajisté přispěla jeho pověst neúnavného redaktora a propagátora katolického tisku. Současně vykonává funkci vikáře Zbraslavského vikariátu a začíná pracovat v představenstvu „Jednoty katolických tovaryšů“, sociální stavovské organizace, spolku námezdně pracujících řemeslníků založené podle vzoru Kolpingova hnutí. S příchodem do Prahy začíná také rozsáhlá činnost Vaněčkova jako pravidelného přispěvovatele do nejrůznějších katolicky orientovaných novin a časopisů, vychází mu i několik samostatných monografií.

Vaněček se ovšem nevěnuje jenom novinářské nebo publicistické činnosti či péči o kapitulní knihovnu a archiv. Vedle aktivního působení v představenstvu Jednoty katolických tovaryšů, kterou pozvedl zejména po ekonomické stránce, převzal vedení Dětského azylu Pražského Jezulátka v Praze II., který měl za úkol péči a výchovu opuštěných dětí. Vaněček pracoval v tomto dětském zařízení sociální péče opravdu s maximálním nasazením a je pouze jeho zásluhou, že útulek získal během krátké doby trvalé umístění ve vlastních prostorách a také stabilní ekonomické zázemí. V době své největší slávy, zabezpečoval útulek, pod Vaněčkovým vedením, zaopatření a výchovu 90 opuštěných dětí. Bylo příznačné, že když František Vaněček slavil v roce 1929 své sedmdesáté narozeniny, oslavoval je v kruhu dětí – chovanců Asylu. Jeho sociální cítění bylo opravdu silné. Z dochovaného archivního materiálu mj. vyplývá, že na dobročinné a spolkové účely, ze svých osobních prostředků, vydal 180 000,-Kč.

Celým svým životem směřoval František Vaněček k dosažení jednoho cíle. Totiž, aby za pomoci literárního a spolkového působení, došlo k probuzení a povznesení občanského života českého katolického lidu. Ale ani na svém mateřském působišti – Vyšehradské kapitule, Vaněček nezahálel. Na uveřejněném portrétu je zobrazen s výnosem Státního pozemkového úřadu v Praze. Kapitula totiž děkuje nejprve administrátorovi děkanského úřadu a od roku 1924 již kapitulnímu děkanovi Františku Vaněčkovi za to, že při 1. pozemkové reforma jí zůstal zachován prakticky veškerý pozemkový majetek. František Vaněček totiž zcela podle práva argumentoval v žádosti o propuštění ze záboru půdy skutečností, že na kapitule není pouze 1 vlastník a uživatel, nýbrž 9 samostatných prebend. Opíral se o historické privilegium kapituly, uvedené již v zakládací listině, že vždy „jednotlivému kanovníku patří jednotlivý majetek“. Toto privilegium bylo uznáno i rozhodnutím Nejvyššího správního soudu Československé republiky a většina pozemkového vlastnictví kapituly byla proto ze záboru vyňata a vtělena do pozemkových knih jako majetek jednotlivých kanovnických prebend.

František Vaněček dosáhl za svého velmi plodného života mnoha ocenění. Byl infulovaným zemským prelátem, apoštolským protonotářem, vyznamenán záslužným papežským křížem „Pro Ecclesia et Pontifice“, rytířem Řádu Božího hrobu, zastával po řadu let funkci předsedy arcidiecésní a zemské Charity. Nade vše mu však bylo drahé, že mohl působit jako předseda Dětského asylu Pražského Jezulátka, kde láska chovanců mu byla odměnou největší. V kapitule dosáhl i nejvyšší hodnosti, když byl po smrti svého spolužáka ze semináře a celoživotního přítele biskupa Františka Zapletala zvolen proboštem kapituly. Bylo mu téměř 77 let, když byl na probošta instalován 26. dubna 1936. Tehdy však byl již vážně nemocen. Msgre. František Vaněček zemřel dne 28.listopadu 1937 v nedožitých 78 letech. Pohřben byl ke svým spolubratrům do kapitulní hrobky na Vyšehradském hřbitově.

V galerii Vyšehradské kapituly se dochovaly 2 portréty Msgre. Františka Vaněčka. Ten, který uveřejňujeme byl namalován v roce 1926 a jeho autorem je plzeňský portrétista a krajinář Jan Jáchym, stejně jako Vaněček rodák z Horažďovic.