Jan Tomáš Vojtěch Berghauer (8.10.1684 – 22.3.1760)

V galerii vyšehradských prelátů zaujímá význačné místo podobizna sebevědomého muže za nímž je v pozadí vidět řadu knih v jednotné vazbě. Je to portrét kapitulního děkana Berghauera, který vybudoval a zanechal po sobě kapitule bohatou knihovnu. Jan Tomáš Vojtěch Berghauer se narodil 8.října 1684 v Chebu jako prvorozený syn měšťana a krejčího Mikuláše Berghauera a jeho manželky Justiny. Základní studia absolvoval v Chebu v jezuitské koleji. Z archivních dokladů víme, že při studiu dosahoval nadprůměrných výsledků. Jako mnoho jiných odchovanců jezuitských kolejí té doby, zvolil si rovněž Berghauer kněžskou dráhu. Někdy kolem roku 1700 nacházíme mladého Jana Tomáše mezi studenty arcibiskupského gymnasia v Praze a posléze mezi posluchači pražského semináře. Studentská léta v Praze přispěla základním způsobem k formování jeho další životní dráhy. Významné bylo hlavně setkání se dvěma osobnosti. Tou první byl bezesporu Jan Florian Hammerschmied, rektor pražského semináře, farář u Panny Marie pod Týnem a pozdější vyšehradský kanovník. Druhou byl o sedm let starší Jan Adam Wratislav z Mitrovic, příslušník významného českého šlechtického rodu, který měl před sebou oslnivou církevní kariéru. Z těch dvou formoval mladého Berghauera zejména Hammerschmied, významný historiograf barokní Prahy a hlavně Vyšehradu. Lze se domnívat, že to byl právě on, kdo v Berghauerovi probudil zájem o studium dějepisu a uvedl ho do teorie historického bádání. Berghauer svá studia ukončil jako bakalář teologie, magistr filosofie a na pražské právnické fakultě dosáhl doktorátu obojí práva. V roce 1707 je vysvěcen na kněze.

Po vysvěcení nacházíme Berghauera ve službách nově jmenovaného hradeckého biskupa, kterým je už zmiňovaný Jan Adam Wratislav z Mitrovic. Jako biskupův sekretář a ceremonář se dostává nejen do centra dění mladé hradecké diecéze, ale i mezi vysokou českou církevní a laickou společnost. I tato skutečnost bezesporu formuje pozdější Berghauerovu osobnost hrdého a učeného preláta. Pobyt v Hradci přispěl také k jeho profilu historika a badatele. Vedle svých povinností si ještě našel čas, aby uspořádal hradecký diecésní a kapitulní archiv. V roce 1716 se stává farářem v severočeských Řehlovicích v litoměřické diecési. Do této diecése předešel tak o několik let svého biskupa Wratislava, který je v roce 1721 jmenován litoměřickým biskupem. Protože byl biskup Wratislav, po celou dobu se souhlasem papeže, také vyšehradským proboštem, není divu, že se v roce 1728 Berghauer stává kanovníkem na Vyšehradě, kam ho ostatně již dříve předešel jeho učitel Hammerschmied.

Zdálo by se, že jmenováním farářem v Řehlovicích a udělením čestného kanonikátu skončila Berghauerova církevní kariéra. Opak je pravdou. Berghauer se nikdy nestal obyčejným venkovským farářem. Vždy si zachovával úroveň biskupského dvořana. Ostatně Řehlovice nebyly obyčejnou farností. Součástí této vesnice jsou Stadice, odkud podle legendy pocházel zakladatel první české panovnické dynastie. A tato skutečnost měla pro Berghauera význam zásadní. Ač původem z německé chebské rodiny, stává se v Řehlovicích přesvědčeným českým zemským vlastencem, znalcem českých dějin nad jiné povolaným. Ostatně se to veřejně projevilo v roce 1749, kdy byl 18.listopadu zvolen kapitulním děkanem Vyšehradské kapituly, vyňaté z pravomoci pražského arcibiskupa a podřízené přímo papeži do Říma. Ve svém nástupním kázání, které se dochovalo, klade důraz právě na skutečnost, že byl na Vyšehrad stejně jako Přemysl Oráč, povolán ze Stadic. Berghauer se po svém zvolení velmi zasloužil o rozvoj kapituly, jejíchž práv a historického významu si byl vědom. Svědčí o tom nejenom jeho neustálý zápas s pražským arcibiskupstvím o vyšehradskou exempci, ale i jeho monumentální historické dílo o životě sv.Jana Nepomuckého „Protomartyr poenitentiae“, které pojal jako širokou retrospektivu českých dějin. Z titulu své vysoké církevní hodnosti byl Berghauer zemským prelátem, s právem zasedat na českém sněmu. Jako takový byl v roce 1755 povýšen Marií Terezií do šlechtického stavu.

Berghauer spor o vyšehradskou exempci prohrál. Nikdy se to však nedozvěděl, protože umírá 22.března 1760. Zrušení exempce bylo vyhlášeno Marií Terezií až v roce 1763. Nad jiné cennější je však skutečnost , že po sobě zanechal svým dílem probuzený vlastenecký Vyšehrad, který je od jeho doby také tak vnímám. Svou prací ukázal cestu svým následovníkům v kapitule, jejichž péče o Vyšehrad vyvrcholila sto let po Berghauerově smrti v díle Štulcově a Karlachově, kterému se obdivujeme do současnosti.

Portrét kapitulního děkana Jana Tomáše Vojtěcha Berghauera není signován. Vzhledem k jeho velmi průměrné kvalitě, jde patrně o dílo některého pražského cechovního malíře.