Jan Václav Ditrich z Lilienthalu (asi 1667 – 10. 4. 1744)

Zakladatel portrétní galerie vyšehradských prelátů Jan Václav Ditrich se narodil někdy kolem roku 1667 pravděpodobně v pražské české měšťanské rodině. Svá studia začal jako alumnus jezuitského konviktu na Starém Městě pražském a ukončil je jako bakalář teologie na pražské universitě. Na kněze byl vysvěcen patrně roku 1690. Po vysvěcení působil, zřejmě díky svým jezuitským patronům, jako farář v Bubovicích nedaleko Březnice. Začínal tedy jako obyčejný venkovský kněz. K venkovskému prostředí si také po celý život zachoval kladný vztah. Na vesnici, byla to nejčastěji Kosoř na západ od Prahy, se také rád vracel. Kosoř se mu stala později, vedle Vyšehradu, druhým domovem o který s láskou pečoval. Z archivních dokladů víme, že byl ve své farnosti poměrně oblíben. Když z Bubovic po čtrnácti letech odcházel, vystavila mu městská rada v Březnici, velmi pěkné vysvědčení.

Pro jeho další život byl rozhodující přechod, někdy kolem let 1703 – 1704, na nové působiště, kterým byla nejprve farnost u sv.Vojtěcha a později u sv. Štěpána na Novém Městě v Praze. V roce 1714 je jako svatoštěpánský farář zvolen nesídelním kanovníkem Královské kolegiátní kapituly na Vyšehradě. Otázkou zůstává, čím si toto své povýšení zasloužil. Na prvém místě to byla zřejmě jeho obliba jako populárního kazatele. V kapitulním archivu se dochovala celá řada jeho kázání psaná v českém jazyce. Na druhém místě to byla zcela určitě jeho obětavá práce duchovního v době, když byla Praha v roce 1713 zasažena morovou epidemií. Ditrich měl ovšem i mocného příznivce. Nebyl jím nikdo jiný než člen starobylého českého šlechtického rodu Wratislavů z Mitrovic Jan Adam, vyšehradský probošt, později biskup v Hradci Králové a Litoměřicích, nakonec designovaný na pražský arcibiskupský stolec. S ním se zřejmě Ditrich seznámil ještě v době svého působení v Bubovicích, neboť Wratislavové byli příbuznými tamější vrchnosti Jeníšků z Újezda.

V roce 1719 je Ditrich zvolen kapitulním děkanem. Dovršil tak svoji církevní kariéru. V čele kapituly stál potom téměř dalších 25 let. Povýšení na místo děkana Vyšehradské kapituly znamenalo pro Ditricha ještě druhou významnou skutečnost. Jako takový si mohl podat žádost o inkolát – příslušnost k některému z českých šlechtických stavů. Ditrich inkolát získal a stává se rytířem z Lilienthalu. A lilie se také objevila v jeho znaku na vydaném erbovním listě. Držitel inkolátu musel být vlastníkem zemského deskového statku. V případě Lilienthala – tak se napříště Ditrich uvádí – to byl kapitulní statek v Kosoři. Právě o ten energický Ditrich kapitulní majetek rozmnožil. A nejen to. Z vlastních prostředků zde postavil kapli sv.Anny, spíše venkovský kostelík, který nákladně vyzdobil a vybavil mobiliářem nepochybné kvality.

Nemalou péči věnoval Ditrich samotnému Vyšehradu. V prvé řadě rozmnožil počet kanovnických míst o čtyři nové kanonikáty a dokončil v roce 1729 nákladnou barokní přestavbu kapitulního chrámu sv.Petra a Pavla. V roce 1730 byl chrám znovu vysvěcen. Světitelem byl vyšehradský probošt Jan Adam Vratislav z Mitrovic, tehdy již litoměřický biskup. Lilienthal je od té doby považován za „obnovitele“ kapitulního Vyšehradu. A zcela právem. Do doby Ditricha z Lilienthalu byla kapitula na Vyšehradě pouhým stínem své dřívější slávy. Jeho působením byly rozšířeny bohoslužby, kapitula se konsolidovala v plnohodnotný sbor kněží a zaujala opět přední místo mezi významnými českými církevními institucemi.

V pozůstalosti kapitulního děkana Jana Václava Ditricha z Lilienthalu, uložené v archivu Vyšehradské kapituly, se zachoval však ještě jeden dokument, který má pro nás dnes značnou vypovídací schopnost. Povahově byl Ditrich zřejmě velmi energický, pořádkumilovný až pedantický člověk. Vedl si svůj archiv osobní korespondence a dalších písemností. Mezi nimi nacházíme česky psaný Inventář – soupis děkanova movitého majetku. Je patrné, že Ditrich z Lilienthalu jako vyšehradský kapitulní děkan patřil mezi zámožné preláty, kteří dbali o svůj zevnějšek a o úroveň svého ubytování. Ditrich obýval děkanskou rezidenci, dnes Vyšehrad čp. 14, kterou nechal nákladně vyzdobit. Měl i svou malou obrazárnu, včetně sbírky českých Madon a žánrových obrázků. Z inventáře je patrná jeho láska k umění a vztah k malířství. A proto se není čemu divit, že se nechal ještě za svého života portrétovat. Vedle svého portrétu zanechal kapitule i portrét svého probošta a ochránce Jana Adama Wratislava z Mitrovic. Neznáme bohužel autory těchto portrétů. Lilienthalův portrét, i když je bezesporu kvalitní, nevybočuje z doznívající tradice portrétního umění XVII. století. Lze se domnívat, že jeho autorem byl některý z příslušníků pražského malířského cechu. Možná, že jím byl Josef Morávek, který při přestavbě kapitulního chrámu vymaloval kapli sv.Anny a zvěčnil zde Lilienthalův erb.

Ke konci svého života trpěl Ditrich z Lilienthalu závažným onemocněním, které jej upoutalo dlouhodobě na lůžko. Stalo se tak někdy koncem roku 1742. Lilienthal žil ještě dva roky. Svůj dlouhý a plodný život skončil 10. dubna 1744. Místem jeho posledního odpočinku se stala, dnes zasypaná, barokní krypta v kapitulním chrámu o který s láskou pečoval.