Josef Alois Jüstel ( 7. 2. 1765 – 7. 4. 1858 )

Portrét Josefa Aloise Jüstela se svými rozměry poněkud vymyká z řady podobizen vyšehradských proboštů. Jeho malý formát naznačuje, že je kopií originálu a do galerie byl zařazen dodatečně. Litoměřický rodák Josef Alois Jüstel dokončil svá bohoslovecká studia v době, kdy byl biskupem jeho rodného města a současně vyšehradským proboštem Ferdinand Kindermann. Jako správný pedagog záhy rozpoznal v mladém studentovi vysokou inteligenci, která jej ve spojení s nevšední pílí předurčovala k pokračování ve studiu a posléze i k vysokoškolské pedagogické dráze. Jüstel byl proto vyslán k dalšímu studiu do Vídně, kde dosáhl dvojnásobného doktorátu teologie a filosofie. V roce 1790, byl jmenován profesorem morální a později i pastorální teologie na lyceu v Grazu ve Štýrsku. Po svém příchodu do Vídně začal vyučovat jako profesor na teologické fakultě tamní univerzity. Stal se nejenom oblíbeným učitelem, ale v průběhu let působil v celé řadě universitních funkcí, včetně hodnosti rektora, kterou zastával v letech 1823 – 1838.

Pedagogická činnost nebyla jediným Jüstelovým zaměstnáním. Záhy začal působit ve státní správě. Nejprve od roku 1803 jako referent pro oblast školství a církve ve Štýrsku. Pro své nevšední organizační schopnosti byl v roce 1815 povolán k práci v ústředním orgánu habsburské monarchie, dvorské kanceláři ve Vídni. I zde se osvědčil jako velmi kvalitní státní úředník, který zcela vyhovoval nárokům kancléře Metternicha. V roce 1838 je Jüstel postaven do čela odboru kultu a osvěty a jmenován do funkce státního a konferenčního rady, tedy podle současné terminologie ministra pro náboženské otázky a školství. Protože patřil mezi nejbližší spolupracovníky císaře, byla mu udělena hodnost c.k. skutečného tajného rady s právem být oslovován titulem Excelence. Jüstel se stal ovšem i nositelem vysokých řádů a vyznamenání. Byl mj. komandérem Leopoldova řádu, jednoho z nejvyšších vyznamenání habsburské monarchie. Samo toto ocenění opravňovalo Jüstela k nobilitaci jako říšského barona. Zde však zůstává Jüstel velmi skromným a kromě osobního erbu, nikdy žádných šlechtických výsad nepoužíval.

Ani na poli církevním Jüstela pocty nemíjely, ale je třeba otevřeně přiznat, že si je zcela zasloužil. Jako duchovní zůstal vždy skromným, vzorným knězem s vyhraněným sociálním cítěním, jak o tom ostatně svědčí jeho dochovaná závěť. Za svůj vyšehradský kanonikát vděčí patrně ještě Kindermannovu vlivu. Na krátkou dobu je i proboštem kolegiátní kapituly sv.Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi. Konečně 12. května 1835 se stává proboštem vyšehradským. I když na Vyšehradě trvale nesídlil, navštěvoval kapitulu pravidelně při slavnosti sv. apoštolů Petra a Pavla, kdy také na Vyšehradě sloužil pontifikální mši. Archivní materiály dokládají, že si byl vědom významu své osobnosti a vyžadoval na kapitule při svých návštěvách, okázalé, slavnostní přivítání. Letní prázdniny trávil většinou na zámku vyšehradských proboštů v Žitenicích. Zámek mu patrně velmi přirostl k srdci, neboť mu věnoval soustavnou péči a nešetřil prostředky na jeho opravy a vybavení. Ale ani kapitula nepřišla zkrátka. Největší zásluhou Jüstelovou, která byla později patrně jedním z rozhodujících faktorů při jeho volbě vyšehradským proboštem, bylo vydání dekretů dvorské kanceláře z let 1826 a později z let 1830 a 1846 pro kapitulu. Zmíněná rozhodnutí upravovala hospodaření s kapitulním majetkem a založila budoucí ekonomickou prosperitu kapituly.

Jüstel zůstal vysokým vídeňským byrokratem až do svého pozdního věku. Bylo mu 83 let, kdy jej zastihla ve Vídni revoluce a kdy padl kancléř Metternich. Konec Metternichův byl i koncem Jüstela jako vysokého státního úředníka. Změněné politické poměry se tragikomicky odrazily i na jeho úloze. Přestože jeho odbor byl zrušen, nikdo se nenamáhal mu to oznámit. A tak, když nic zlého netuše, probošt Jüstel vstoupil po opadnutí revolučních nálad do svých úřadoven, spatřil tu v plné práci dvorního cukráře s personálem. Jüstel žil ještě deset let. Pravidelně jezdil na Vyšehrad, kde si zvláště oblíbil kanovníka faráře, pozdějšího děkana a nakonec probošta Vojtěcha Ruffera. Věnoval se i nadále Žitenicím, kde nechal opravit proboštský kostel, zvýšit jeho věž a instalovat věžní hodiny. Zemřel 7. dubna 1858 ve svém bytě ve Vídni a pohřben byl na Vyšehradě.

Originál svého portrétu, který vytvořil významný český malíř XIX. století František Tkadlík, odkázal chlapeckému semináři v Litoměřicích, který za svého života bohatě podporoval. Podle tohoto portrétu, který je dnes v Litoměřické galerii, dal probošt Mikuláš Karlach vytvořit pro Vyšehrad už zmíněnou kopii.