Josef Burian (24.2. 1854 – 23.5.1922)

Druhá polovina XIX. století a první dvě dekády století XX. jsou v Čechách charakterizovány bouřlivým nárůstem spolkové činnosti. Na základě doporučení encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum vznikají i dělnické katolické spolky. Mezi osobnostmi, které se v tomto procesu obzvláště angažovali a značnou měrou přispěli k rozšíření křesťanských sociálních ideí, nacházíme protagonistu katolické národní strany a českých křesťanských sociálů, vyšehradského kanovníka a pozdějšího probošta ThDr. Josefa Buriana. Burian se narodil 24. února 1854 v Chrášťanech u Týna nad Vltavou. Po studiích, která absolvoval v Českých Budějovicích, byl dne 21. července 1878 vysvěcen na kněze a začal působit v duchovní správě. Nejprve v Dolní Cerekvi, na Kladně a posléze v Řepích. Současně studoval na teologické fakultě pražské univerzity. V roce 1890 byl promován doktorem teologie. O rok později nacházíme Josefa Buriana na pražském Vyšehradě, kde byl zvolen kapitulou za sídelního kanovníka.

Když dal na počátku roku 1895 vyšehradský kanovník Mikoláš Karlach podnět k založení „Pražské družiny pro katolickou orientaci“, která se měla stát zárodkem příští konzervativní katolické politické strany, nacházíme Josefa Buriana v jejím čele jako místopředsedu. Burian se ovšem angažoval i v dalších oblastech. Vyhraněné sociální cítění přivádí Buriana k práci v nejrůznějších jednotách a spolcích sociálního zaměření, zejména v Jednotě katolických tovaryšů, české odnoži Kolpingova sociálního hnutí. Křesťansky orientované dělnické spolky zastupoval Burian ve sboru obecních starších a v pražské městské radě. Stává se vrchním dozorcem pražských městských útulků a pedagogickým inspektorem. Z titulu těchto funkcí dohlíží na práci ústavů sociální péče pro mladistvé. V roce 1902 je zvolen poslancem sněmu království Českého a o dva roky později je povolán k práci v zemském výboru, kterým je vyslán do zemské školní rady, ve které působí prakticky až do začátku 1. světové války. Měl tak příležitost k důsledné prosazování českých národních zájmů a účinně napomáhat rozvoji českého národního školství.

Vedle své činnosti veřejné byl Burian znám především svými aktivitami novinářskými a vydavatelskými. Napsal řadu drobných monografií orientovaných jak na sociální tak náboženské otázky. Pozornosti si zaslouží mj. studie z oblasti regionální historie „Louňovice pod Blaníkem“, kterou vydal v roce 1894.

V roce 1904 se Josef Burian stává druhým prelátem Královské kolegiátní kapituly sv.Petra a Pavla na Vyšehradě, je zvolen kapitulním děkanem. Po smrti probošta Mikuláše Karlacha v roce 1911 je po zásluze jmenován proboštem kapituly. Josefu Burianovi se dostalo ještě za života řady ocenění. Mj. byl vyznamenán řádem „Železné koruny“ III. třídy, papežským záslužným křížem „Pro ecclesia et Pontifice“, titulem papežského preláta a řadou dalších vyznamenání a titulů. V roce 1916 vážně onemocněl a prakticky až do svého skonu 23. května 1922 se veřejného života nezúčastňoval. Po proboštu Burianovi se na Vyšehradě dochovalo několik podobizen. Uveřejňujeme z nich tu proboštskou, která zdobí Vratislavův sál Nového děkanství na Vyšehradě. Snad bude připomínkou osobnosti, která za svého aktivního života byla hodně známá, ale která dnes upadla téměř v zapomenutí.