Václav Štulc ( 20.12.1814 – 9.8.1887 )

Na fotografickém snímku pamětního obrazu Slovanského sjezdu v Praze pořízeném dne 2. června 1848, uveřejněném mj. v 1. svazku I. dílu monumentální publikace „Devatenácté století slovem a obrazem“ a vydaném nakladatelstvím J. R. Vilímek po roce 1900 v Praze, stojí Václav Štulc sice v pozadí, avšak obklopen vedoucími představiteli sjezdu, slovenským básníkem Ľudovítem Štúrem, polským knížetem Jerzym Lubomirskim, tvůrcem spisovné srbochorvatštiny Vukem Karadžičem, dále Fr. Palackým, J.S.Preslem a P.J. Šafaříkem. Tento reprezentativní výčet jakoby charakterizoval Štulcovu osobnost, skromného českého vlasteneckého katolického kněze, jednoho z těch, kteří sice stáli v pozadí, ale bez nichž by nebylo našeho národního probuzení.

Kladenský rodák Václav Štulc spatřil světlo světa dne 20. prosince 1814. Pocházel z chudých poměrů. Jeho otec byl zedníkem. Štulce vychovávala především matka, známá svou zbožností. Je velmi pravděpodobné, že to byla ona, kdo v dítěti zažehl plamen víry, který později přivedl Štulce na stupně oltáře. Na radu kladenského faráře Weiningra poslali rodiče mimořádně nadaného třináctiletého Václava do Prahy na Akademické gymnasium. Zde studoval pod vlivem dvou profesorů – vlastenecky orientovaných, Františka Svobody a patriarchy české literatury Josefa Jungmana. Oba dokázali probudit ve svých studentech české národní cítění. Štulc často s oblibou vyprávěl jak jej vzal Jungmann jednou ze školy domů a téměř spiklenecky mu daroval právě vyšlou Kollárovu „Slávy dceru“. Během studia na gymnasiu si Štulc získal mezi svými spolužáky celou řadu přátel na celý život. Patřila mezi ně taková jména jako např. J.Podlipný, K.Sabina, A.Strobach, F.P.Trojan, K.H.Mácha a mnozí další. Pro Štulcův život měl však největší význam jeho další učitel Bernard Bolzano. Díky němu a jeho spisům se Štulc rozhodl pro studium teologie. Studium ukončil roku 1839 a dne 4. srpna t.r. byl vysvěcen na kněze.

Jeho prvním působištěm se stala Kvílice u Slaného. Zde Štulc téměř čtyři roky kaplanoval a zde také onemocněl chronickým zánětem hrtanu. Z tohoto důvodu požádal o přeložení do Prahy, kde začal působit nejprve jako duchovní v ústavu pro slepce a později v ústavu pro choromyslné u sv. Kateřiny. Kromě svého kněžského poslání se nepřetržitě věnoval literární práci. Díky svým přátelským vztahům ke knížeti Lubomirskému, kterého poznal během svých studií, seznamuje se s polskou politickou a literární elitou. Studuje polský jazyk a posléze se stává významným polonistou. Překládá dokonce přední polské literáty, zejména Mickiewicze. Píše poesii, přispívá do nejrůznějších českých periodik. Mezi jeho přáteli nacházíme Havlíčka, Jirečka, Tomka. V roce 1847 zakládá český katolický časopis „Blahověst“, který se postupně rozšířil do všech slovanských zemí Habsburského soustátí. Díky tomuto časopisu, který rediguje až do roku 1862, začíná být obecně známou a uznávanou osobností, představitelem českých vlasteneckých kruhů. Není divu, že je vtažen do událostí roku 1848. Je nejen členem Národního výboru, ale i organizátorem a vedoucím činitelem Slovanského sjezdu. Od roku 1849 nacházíme Štulce jako profesora náboženství na pražském Akademickém gymnasiu, Toto místo zastává až do roku 1860. Vedle kardinála Schwarzenberga a pozdějšího českobudějovického vlasteneckého biskupa J.V.Jirsíka je to právě Štulc, který stojí v roce 1851 u zrodu myšlenky oslavit slovanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje postavením důstojného chrámu v Praze – Karlíně. Chrám byl dokončen v roce 1863. Mezitím je zvolen, na návrh Vojtěcha Ruffera, sídelním kanovníkem Vyšehradské kapituly.

Vyšehradský sídelní kanonikát znamenal pro Štulce podnět k další práci. Vynikající organizátor a v širokých vrstvách známý a oblíbený spisovatel si vytkl za cíl povznést sice slavnou, starobylou, avšak po hospodářské stránce živořící, kapitulu. Během několika let se podařilo Štulcovi prosadit rozšíření sídelních kanonikátů z původních 4 na 6 a doplnit tím kapitulu o dva zkušené kněze. Tím prvním byl vynikající kazatel a spisovatel – povídkář Josef Ehrenbergr, tím druhým pak František Kočí, finanční a stavební odborník. Později, když se uvolnily další kanonikáty, byli na Vyšehrad díky Štulcovi povoláni znalec moravského národopisu, spisovatel Beneš Method Kulda a v neposlední řadě Mikuláš Karlach, který se stal Štulcovým nejbližším spolupracovníkem a který také jím započaté dílo dokončil. Při rehabilitaci hospodářství kapituly Štulc dokázal, za přispění svého spolužáka z gymnasia a tehdejšího ministra kultu a vyučování Josefa Jirečka, že Hohenwartova vláda zveřejnila výnos, který postavil hospodaření kapituly na pevný základ. Po úmrtí probošta Vojtěcha Ruffera v roce 1870 se dlouho diskutovalo o tom, kdo bude zvolen jeho nástupcem. Zdálo by se logické, že jím bude Štulc, avšak i zde sehrála lidská závist a pomluvy svou roli. Štulcovi bylo zejména vytýkáno, že jako odpovědný redaktor časopisu „Pozor“ byl v roce 1860 za protivládní články pokutován 2 měsíčním žalářem. Trvalo ještě rok, nežli císař František Josef I., na naléhání kardinála Schwarzenberga a ministra Jirečka, Štulce 5. července 1871 na proboštskou prebendu potvrdil. Václav Štulc byl slavnostně instalován 30.července 1871.

Činnost Štulcova na Vyšehradě po jeho ustanovení proboštem je obecně známa. Byl to on, kdo vnesl na tehdejší erárem zničený posvátný symbol českého vlastenectví a státnosti koncepci, díky níž se Vyšehrad opět zaskvěl v nové slávě. Z jeho hlavy pochází idea rozšířit původní vyšehradský farní hřbitov kolem kapitulního kostela sv.Petra a Pavla a vytvořit české národní pohřebiště s monumentální hrobkou velikánů českého národa. On je např. i autorem přenesení historické sochy sv. Václava z Václavského náměstí na Vyšehrad a současných úprav vyšehradské lokality. Po převzetí proboštské prebendy bylo prvním konkrétním Štulcovým skutkem, že svěřil významnému pražskému architektu prof. Fr. Niklasovi stavbu nové, důstojné proboštské rezidence. Nové proboštství bylo dokončeno v roce 1874. Další myšlenkou bylo přetvoření nevyhovujícího barokního kapitulního kostela na důstojný chrám, ve stylu romantické novogotiky, tak aby se vyrovnal stavbě Karlově, zničené v období husitských bouří. Vypracováním plánů byl pověřen architekt Josef Mocker, který v té době pracoval na dostavbě velechrámu sv. Víta. 30. června 1885 sloužil probošt Štulc poslední pontifikální mši sv. ve starém barokním chrámu a posvětil, za účasti nejvyšších církevních a světských hodnostářů Království Českého, základní kámen. Na stavbu chrámu věnoval ze svých osobních prostředků nejvyšší finanční obnos, který daleko přesáhl subvence státní a zemské, o soukromých darech nemluvě. Požehnání základního kamene k přestavbě kapitulního chrámu bylo Štulcovou poslední velkou církevní akcí. Probošt Václav Štulc zemřel po dlouhé a těžké nemoci dne 9. srpna 1887. Pohřben byl v kapitulní hrobce na Vyšehradském hřbitově.

Václav Štulc je právem nazýván zakladatelem novodobého Vyšehradu. Ve svém životě byl nejenom knězem, ale i básníkem, spisovatelem, literárním vědcem, publicistou, vydavatelem, polonistou, českým vlastencem – revolucionářem, hlasatelem slovanské vzájemnosti, organizátorem, stavitelem, finančníkem, přítelem a mecenášem českých spisovatelů z nichž za všechny dlužno jmenovati Boženu Němcovou. Je jenom málo jedinců, o kterých můžeme bez uzardění konstatovat, že žili plnohodnotný život, naplněný úsilím o dosažení velkých cílů. A Václav Štulc mezi ně právem patří. Jeho literární práce, drobná básnická díla, jeho činnost vlastenecká, jsou dnes vzpomínány většinou v odborných publikacích a širší veřejnost o nich neví. Ovšem v novodobém pojetí Vyšehradu si Štulc vybudoval pomník nad jiné trvalejší, který promlouvá každodenně k jeho návštěvníkům z domova i ze zahraničí.

Portrét probošta Václava Štulce, který je součástí galerie proboštů ve Vratislavově sále Nového děkanství na Vyšehradě je průměrné kvality a byl namalován neznámým malířem, pravděpodobně podle fotografie, až po Štulcově smrti.