Vojtěch Ruffer (1790 – 15.6.1870)

Významné společenské a církevní postavení vyšehradských proboštů a jejich poměrně kvalitní hmotné zabezpečení hrálo vždy prioritu v motivaci zájemců o tuto prebendu. A tak není divu, že mezi osobami, které se na proboštském stolci v průběhu historie Vyšehradské kapituly vystřídaly, nacházíme vedle členů nejrůznějších domácích a zahraničních šlechtických rodin i příslušníky panovnických rodů. Po skončení 30. leté války se tato situace vyvíjí poněkud odlišně a proboštská prebenda je držena vedle litoměřických biskupů významnými, často nešlechtickými, představiteli státní nebo církevní byrokracie. Rodilé Čechy mezi nimi prakticky nenacházíme Teprve polovina XIX. století přináší v osobě Vojtěcha Ruffera zásadní zlom.

Vojtěch Ruffer se narodil 14. prosince 1790 v České Skalici. V 17 letech přichází do Prahy, kde studuje na staroměstském gymnasiu a později na kněžském semináři. Od samého počátku se těšil přízni vyšehradského sídelního kanovníka, profesora církevních dějin na pražské universitě dr.Josefa Dittricha, který mladého adepta kněžství po celou dobu studií nezištně podporoval a v jehož vyšehradské rezidenci, nalezl svůj druhý domov. Nelze se proto divit, že po vysvěcení na kněze v roce 1817 zůstává Ruffer jako vikarista při vyšehradském kapitulním chrámu a věnuje se ve školách zdejší farnosti výuce náboženství. Nebyl to však jenom Dittrich, který vštípil Rufferovi lásku k historii. Na Ruffera měli vliv i další členové kapituly, jako byl vysoce vzdělaný a uměnímilovný Karel Khun nebo prakticky založený kanovník Tomáš Weininger, známý svým sociálním cítěním. Rufferovi byla, kromě jeho povinností kněžských a pedagogických, svěřena péče o kapitulní archiv, který dokázal opět po letech uspořádat tak, že se jeho materiály staly oporou proboštu Jüstelovi při zásadní právní obnově hospodářského postavení kapituly v průběhu 30. let XIX. století.

Když v roce 1843 zemřel držitel čtvrtého kanonikátu se kterým byla spojena funkce faráře kapitulního chrámu, zvolili členové kapituly jednohlasně na toto uvolněné místo svého vikaristu Vojtěcha Ruffera. Zvolení řádným členem vyšehradské kapituly – sídelním kanovníkem a k tomu ještě ustanovení farářem nebylo ovšem vyvrcholením Rufferovy církevní kariéry. Již o 7 let později, po úmrtí kapitulního děkana Hájka se stává druhým prelátem kapituly, odpovědným především za její ekonomiku. Vysoká církevní hodnost děkana Vyšehradské kapituly jakoby Ruffera zavazovala k ještě větším pracovním výkonům. Právě období 50. let XIX. století je v Rufferově životě charakterizováno zejména jeho činností spisovatelskou. Vedle vyloženě populárních publikací určených široké obci katolických věřících, uveřejňuje řadu studií z oblasti českých církevních dějin, většinou otištěných v Časopise Českého muzea nebo v Časopise katolického duchovenstva.

Když 7. dubna 1858 umírá vyšehradský probošt Jüstel, vyzvala kapitula Ruffera, aby zažádal o udělení proboštské prebendy. V té době sloužil Vyšehradu již 41 let a bylo proto logické, aby svoji činnost v kapitule zakončil na stupni nejvyšším. Mocného přímluvce měl v tehdejším pražském arcibiskupovi kardinálu Schwarzenbergovi. Jeho cílem bylo, obsadit proboštskou prebendu na Vyšehradě knězem české národnosti a současně zabezpečit, aby tento hodnostář také trvale na Vyšehradě sídlil. Ruffer měl vážného protikandidáta, významného rakouského byrokrata a funkcionáře pražského místodržitelství odpovědného za oblast školství v českých zemích, kanovníka kapituly u kostela Všech svatých na Pražském hradě Jana Maresche. Jeho kandidaturu podporovaly zejména německé kruhy, které si přály, aby tento proslulý germanisátor českého školství, usedl později na litoměřický biskupský stolec. Mareschova klika dosáhla toho, že císař František Josef I. podepsal koncem listopadu 1858 Mareschův jmenovací dekret. Ještě před jeho zveřejněním však císař navštívil Prahu, kde přijal v soukromé audienci kardinála Schwarzenberga. Na jeho zásah císař zrušil předchozí jmenování a 3.prosince 1858 jmenoval Ruffera vyšehradským proboštem. Tím začalo období, kdy probošt kapituly opět sídlí trvale na Vyšehradě a je vždy české národnosti.

Sídlem nového probošta se stalo dřívější obydlí vikaristů, známé také jako Staré proboštství, dnes Štulcova ul.č. 1. Ruffer, ačkoli jmenováním proboštem se stal prvním prelátem země České, zůstal osobně nesmírně skromným, pracovitým člověkem. V roce 1861 vydává své dílo nejzávažnější, totiž „Historii Vyšehradskou neb vypravování o hradu, o kapitole a městě Hory Vyšehradu u Prahy v Král. Českém“, jak zní celý, nezkrácený název. Zúročil v něm své podrobné znalosti kapitulního archivu takovým způsobem, že jeho dílo je do současnosti nezastupitelným pramenem pro každého, kdo se zaobírá studiem této lokality a českých církevních dějin vůbec. Jako probošt neustával v péči o Vyšehrad a o kapitulu. Zasloužil se o postavení nové vyšehradské školy, vybudoval kanovnické byty pro další členy kapituly o které byla rozšířena. Konečně v roce 1865 zakoupil na Vyšehradě ve Vratislavově ulici z vlastních prostředků dům, kde založil chudobinec pro 60 vyšehradských občanů. Tento dům existuje do dnešních dnů a je jenom na škodu, že uplynulá doba změnila určení, které mu dal jeho zakladatel. Když Ruffer 15.června 1870 na Vyšehradě zemřel zanechal po sobě dílo, které jej přežilo a které bylo inspirací pro jeho následovníky.

Z portrétu probošta Vojtěcha Ruffera, který je dnes umístěn v proboštské galerii ve Vratislavově sále Nového děkanství, na nás shlíží vážná, avšak laskavá tvář. Portrét není bohužel signován a tak se asi nikdy nedozvíme, kdo je jeho autorem a za jakých okolností byl malován.