Search Results for: Jan Adam Mitrovic

Jan Tomáš Vojtěch Berghauer (8.10.1684 – 22.3.1760)

V galerii vyšehradských prelátů zaujímá význačné místo podobizna sebevědomého muže za nímž je v pozadí vidět řadu knih v jednotné vazbě. Je to portrét kapitulního děkana Berghauera, který vybudoval a zanechal po sobě kapitule bohatou knihovnu. Jan Tomáš Vojtěch Berghauer se narodil 8.října 1684 v Chebu jako prvorozený syn měšťana a krejčího Mikuláše Berghauera a jeho manželky Justiny. Základní studia absolvoval v Chebu v jezuitské koleji. Z archivních dokladů víme, že při studiu dosahoval nadprůměrných výsledků. Jako mnoho jiných odchovanců jezuitských kolejí té doby, zvolil si rovněž Berghauer kněžskou dráhu. Někdy kolem roku 1700 nacházíme mladého Jana Tomáše mezi studenty arcibiskupského gymnasia v Praze a posléze mezi posluchači pražského semináře. Studentská léta v Praze přispěla základním způsobem k formování jeho další životní dráhy. Významné bylo hlavně setkání se dvěma osobnosti. Tou první byl bezesporu Jan Florian Hammerschmied, rektor pražského semináře, farář u Panny Marie pod Týnem a pozdější vyšehradský kanovník. Druhou byl o sedm let starší Jan Adam Wratislav z Mitrovic, příslušník významného českého šlechtického rodu, který měl před sebou oslnivou církevní kariéru. Z těch dvou formoval mladého Berghauera zejména Hammerschmied, významný historiograf barokní Prahy a hlavně Vyšehradu. Lze se domnívat, že to byl právě on, kdo v Berghauerovi probudil zájem o studium dějepisu a uvedl ho do teorie historického bádání. Berghauer svá studia ukončil jako bakalář teologie, magistr filosofie a na pražské právnické fakultě dosáhl doktorátu obojí práva. V roce 1707 je vysvěcen na kněze.

Po vysvěcení nacházíme Berghauera ve službách nově jmenovaného hradeckého biskupa, kterým je už zmiňovaný Jan Adam Wratislav z Mitrovic. Jako biskupův sekretář a ceremonář se dostává nejen do centra dění mladé hradecké diecéze, ale i mezi vysokou českou církevní a laickou společnost. I tato skutečnost bezesporu formuje pozdější Berghauerovu osobnost hrdého a učeného preláta. Pobyt v Hradci přispěl také k jeho profilu historika a badatele. Vedle svých povinností si ještě našel čas, aby uspořádal hradecký diecésní a kapitulní archiv. V roce 1716 se stává farářem v severočeských Řehlovicích v litoměřické diecési. Do této diecése předešel tak o několik let svého biskupa Wratislava, který je v roce 1721 jmenován litoměřickým biskupem. Protože byl biskup Wratislav, po celou dobu se souhlasem papeže, také vyšehradským proboštem, není divu, že se v roce 1728 Berghauer stává kanovníkem na Vyšehradě, kam ho ostatně již dříve předešel jeho učitel Hammerschmied.

Zdálo by se, že jmenováním farářem v Řehlovicích a udělením čestného kanonikátu skončila Berghauerova církevní kariéra. Opak je pravdou. Berghauer se nikdy nestal obyčejným venkovským farářem. Vždy si zachovával úroveň biskupského dvořana. Ostatně Řehlovice nebyly obyčejnou farností. Součástí této vesnice jsou Stadice, odkud podle legendy pocházel zakladatel první české panovnické dynastie. A tato skutečnost měla pro Berghauera význam zásadní. Ač původem z německé chebské rodiny, stává se v Řehlovicích přesvědčeným českým zemským vlastencem, znalcem českých dějin nad jiné povolaným. Ostatně se to veřejně projevilo v roce 1749, kdy byl 18.listopadu zvolen kapitulním děkanem Vyšehradské kapituly, vyňaté z pravomoci pražského arcibiskupa a podřízené přímo papeži do Říma. Ve svém nástupním kázání, které se dochovalo, klade důraz právě na skutečnost, že byl na Vyšehrad stejně jako Přemysl Oráč, povolán ze Stadic. Berghauer se po svém zvolení velmi zasloužil o rozvoj kapituly, jejíchž práv a historického významu si byl vědom. Svědčí o tom nejenom jeho neustálý zápas s pražským arcibiskupstvím o vyšehradskou exempci, ale i jeho monumentální historické dílo o životě sv.Jana Nepomuckého „Protomartyr poenitentiae“, které pojal jako širokou retrospektivu českých dějin. Z titulu své vysoké církevní hodnosti byl Berghauer zemským prelátem, s právem zasedat na českém sněmu. Jako takový byl v roce 1755 povýšen Marií Terezií do šlechtického stavu.

Berghauer spor o vyšehradskou exempci prohrál. Nikdy se to však nedozvěděl, protože umírá 22.března 1760. Zrušení exempce bylo vyhlášeno Marií Terezií až v roce 1763. Nad jiné cennější je však skutečnost , že po sobě zanechal svým dílem probuzený vlastenecký Vyšehrad, který je od jeho doby také tak vnímám. Svou prací ukázal cestu svým následovníkům v kapitule, jejichž péče o Vyšehrad vyvrcholila sto let po Berghauerově smrti v díle Štulcově a Karlachově, kterému se obdivujeme do současnosti.

Portrét kapitulního děkana Jana Tomáše Vojtěcha Berghauera není signován. Vzhledem k jeho velmi průměrné kvalitě, jde patrně o dílo některého pražského cechovního malíře.

Jan Adam hrabě Wratislav z Mitrovic ( 20.5.1677 – 2.6.1733 )

Vyšehradské kapitulní proboštství bylo ve své historii nepřetržitě velmi žádanou prebendou. Mezi jeho držiteli potkáváme příslušníky Přemyslovské panovnické dynastie, členy významných domácích a cizích šlechtických rodů nebo vysoce postavené preláty. Patří mezi ně i Jan Adam Bernhard hrabě Wratislav z Mintrovic, pocházející ze staré české rodiny, povýšené v roce 1701 do stavu říšských hrabat. Není bez zajímavosti, že erbovní legenda odvozuje původ Wratislavů od prvního českého krále a zakladatele Vyšehradské kapituly Vratislava II.

Jan Adam byl původem z jihočeské větve rodu. Narodil se pravděpodobně v Chotovinách jako druhorozený syn Václava Vojtěcha z Mitrovic a jeho manželky Veroniky Johany rozené Kavkové z Říčan. Již podle toho je zřejmé, že rodové kořeny byly veskrze české. Mimo pěti sester měl ještě tři bratry, kteří se všichni později věnovali duchovní dráze. Své vzdělání získal Jan Adam v jezuitské koleji v Jindřichově Hradci a rok po povýšení svého rodu do hraběcího stavu obdržel kněžské svěcení. Vzhledem ke svému původu byl předurčen k vysokým církevním hodnostem. Zdá se, že tuto skutečnost přijímal celý život nikoli jako pouhou formalitu. Byl jedním z těch urozených prelátů, kterým byl duchovenský život vlastní a spatřovali v něm své poslání, nikoli pouze povolání. V církevních prebendách postupoval velice rychle. Do půl roku po svém vysvěcení obdržel nejen olomoucký kanonikát, ale stal se i kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta. V roce 1708 je již infulovaným proboštem kolegiátní kapituly ve Staré Boleslavi, o rok později jej nacházíme ve stejné funkci v kolegiátní kapitule u Všech svatých na Hradě pražském. Konečně 15. prosince 1709 je jmenován proboštem Královské kolegiátní kapituly sv.Petra a Pavla na Vyšehradě. Tím se také stává pánem Žitenického panství, které je s touto prebendou neoddělitelně spojeno od jejího založení v roce 1070.

Dne 12. listopadu 1710 jmenoval císař Josef I. Jana Adama biskupem v Hradci Králové. Papež Klement XI. toto jmenování potvrdil zvláštní bulou 12.5.1711 a současně dovolil, aby nově jmenovaný biskup zůstal i nadále vyšehradským proboštem. Biskupské svěcení přijal o měsíc později. Jan Adam Wratislav setrval na biskupském stolci v Hradci Králové celkem 10 let. Není bez zajímavosti, že neustále navštěvoval své panství v Žitenicích u Litoměřic, kde také převzal různé biskupské povinnosti za nepřítomného litoměřického biskupa Königsegka. Patrně tato skutečnost byla hlavním důvodem proč si po Königsegkově smrti v roce 1721 podal žádost o přeložení do Litoměřic. Po schválení žádosti císařem a papežem byl 3.5.1722 v litoměřické katedrále sv. Štěpána slavnostně intronizován. Za pouhých 11 let po své litoměřické intronizaci je císařem Karlem VI. nominován za pražského arcibiskupa. Bohužel na zpáteční cestě z Vídně, kam jel císaři za nominaci poděkovat, těžce onemocněl a 2. června 1733 zemřel v Modlingu u Vídně. Pohřben byl v litoměřické katedrále sv. Štěpána. Biskup Wratislav věnoval po celou dobu svého proboštství Vyšehradské kapitule nemalou pozornost. Právě za něho byla dokončena barokní přestavba kapitulního chrámu a vystavěno Staré proboštství, půvabný barokní letohrádek, který probošt užíval při svých návštěvách na Vyšehradě. Věnoval ovšem péči i personálnímu obsazení kapituly. Byl to právě on, kdo do kapituly přivedl pozdějšího kapitulního děkana Jana Tomáše Vojtěcha Berghauera, neochvějného obránce kapitulních práv a jejího historiografa.

Portrét biskupa - probošta Jana Adama Bernharda Wratislava z Mitrovic je patrně neumělou dobovou kopií blíže neurčitelného, snad litoměřického, originálu.

Jan Václav Ditrich z Lilienthalu (asi 1667 – 10. 4. 1744)

Zakladatel portrétní galerie vyšehradských prelátů Jan Václav Ditrich se narodil někdy kolem roku 1667 pravděpodobně v pražské české měšťanské rodině. Svá studia začal jako alumnus jezuitského konviktu na Starém Městě pražském a ukončil je jako bakalář teologie na pražské universitě. Na kněze byl vysvěcen patrně roku 1690. Po vysvěcení působil, zřejmě díky svým jezuitským patronům, jako farář v Bubovicích nedaleko Březnice. Začínal tedy jako obyčejný venkovský kněz. K venkovskému prostředí si také po celý život zachoval kladný vztah. Na vesnici, byla to nejčastěji Kosoř na západ od Prahy, se také rád vracel. Kosoř se mu stala později, vedle Vyšehradu, druhým domovem o který s láskou pečoval. Z archivních dokladů víme, že byl ve své farnosti poměrně oblíben. Když z Bubovic po čtrnácti letech odcházel, vystavila mu městská rada v Březnici, velmi pěkné vysvědčení.

Pro jeho další život byl rozhodující přechod, někdy kolem let 1703 - 1704, na nové působiště, kterým byla nejprve farnost u sv.Vojtěcha a později u sv. Štěpána na Novém Městě v Praze. V roce 1714 je jako svatoštěpánský farář zvolen nesídelním kanovníkem Královské kolegiátní kapituly na Vyšehradě. Otázkou zůstává, čím si toto své povýšení zasloužil. Na prvém místě to byla zřejmě jeho obliba jako populárního kazatele. V kapitulním archivu se dochovala celá řada jeho kázání psaná v českém jazyce. Na druhém místě to byla zcela určitě jeho obětavá práce duchovního v době, když byla Praha v roce 1713 zasažena morovou epidemií. Ditrich měl ovšem i mocného příznivce. Nebyl jím nikdo jiný než člen starobylého českého šlechtického rodu Wratislavů z Mitrovic Jan Adam, vyšehradský probošt, později biskup v Hradci Králové a Litoměřicích, nakonec designovaný na pražský arcibiskupský stolec. S ním se zřejmě Ditrich seznámil ještě v době svého působení v Bubovicích, neboť Wratislavové byli příbuznými tamější vrchnosti Jeníšků z Újezda.

V roce 1719 je Ditrich zvolen kapitulním děkanem. Dovršil tak svoji církevní kariéru. V čele kapituly stál potom téměř dalších 25 let. Povýšení na místo děkana Vyšehradské kapituly znamenalo pro Ditricha ještě druhou významnou skutečnost. Jako takový si mohl podat žádost o inkolát - příslušnost k některému z českých šlechtických stavů. Ditrich inkolát získal a stává se rytířem z Lilienthalu. A lilie se také objevila v jeho znaku na vydaném erbovním listě. Držitel inkolátu musel být vlastníkem zemského deskového statku. V případě Lilienthala - tak se napříště Ditrich uvádí - to byl kapitulní statek v Kosoři. Právě o ten energický Ditrich kapitulní majetek rozmnožil. A nejen to. Z vlastních prostředků zde postavil kapli sv.Anny, spíše venkovský kostelík, který nákladně vyzdobil a vybavil mobiliářem nepochybné kvality.

Nemalou péči věnoval Ditrich samotnému Vyšehradu. V prvé řadě rozmnožil počet kanovnických míst o čtyři nové kanonikáty a dokončil v roce 1729 nákladnou barokní přestavbu kapitulního chrámu sv.Petra a Pavla. V roce 1730 byl chrám znovu vysvěcen. Světitelem byl vyšehradský probošt Jan Adam Vratislav z Mitrovic, tehdy již litoměřický biskup. Lilienthal je od té doby považován za „obnovitele“ kapitulního Vyšehradu. A zcela právem. Do doby Ditricha z Lilienthalu byla kapitula na Vyšehradě pouhým stínem své dřívější slávy. Jeho působením byly rozšířeny bohoslužby, kapitula se konsolidovala v plnohodnotný sbor kněží a zaujala opět přední místo mezi významnými českými církevními institucemi.

V pozůstalosti kapitulního děkana Jana Václava Ditricha z Lilienthalu, uložené v archivu Vyšehradské kapituly, se zachoval však ještě jeden dokument, který má pro nás dnes značnou vypovídací schopnost. Povahově byl Ditrich zřejmě velmi energický, pořádkumilovný až pedantický člověk. Vedl si svůj archiv osobní korespondence a dalších písemností. Mezi nimi nacházíme česky psaný Inventář - soupis děkanova movitého majetku. Je patrné, že Ditrich z Lilienthalu jako vyšehradský kapitulní děkan patřil mezi zámožné preláty, kteří dbali o svůj zevnějšek a o úroveň svého ubytování. Ditrich obýval děkanskou rezidenci, dnes Vyšehrad čp. 14, kterou nechal nákladně vyzdobit. Měl i svou malou obrazárnu, včetně sbírky českých Madon a žánrových obrázků. Z inventáře je patrná jeho láska k umění a vztah k malířství. A proto se není čemu divit, že se nechal ještě za svého života portrétovat. Vedle svého portrétu zanechal kapitule i portrét svého probošta a ochránce Jana Adama Wratislava z Mitrovic. Neznáme bohužel autory těchto portrétů. Lilienthalův portrét, i když je bezesporu kvalitní, nevybočuje z doznívající tradice portrétního umění XVII. století. Lze se domnívat, že jeho autorem byl některý z příslušníků pražského malířského cechu. Možná, že jím byl Josef Morávek, který při přestavbě kapitulního chrámu vymaloval kapli sv.Anny a zvěčnil zde Lilienthalův erb.

Ke konci svého života trpěl Ditrich z Lilienthalu závažným onemocněním, které jej upoutalo dlouhodobě na lůžko. Stalo se tak někdy koncem roku 1742. Lilienthal žil ještě dva roky. Svůj dlouhý a plodný život skončil 10. dubna 1744. Místem jeho posledního odpočinku se stala, dnes zasypaná, barokní krypta v kapitulním chrámu o který s láskou pečoval.

Obrazová a portrétní galerie

    Po husitských válkách dochází k výraznější vnitřní konsolidaci a kulturnímu vzestupu kapituly až za děkana Jana Václava Ditricha z Lilienthalu v letech 1719 – 1743. Jedním z projevů určitého rozkvětu nebohaté, tehdy prakticky venkovské kapituly, bylo i založení galerie podobizen kapitulních děkanů. Portréty byly postupně soustřeďovány v sakristii kapitulního kostela sv. Petra a Pavla. Po roce 1885, když začala „regotizace“ chrámu se většinou uplatnily v prostorách tzv. Nového děkanství (Vyšehrad čp. 100).

     K děkanské portrétní řadě se od počátku 19. století (snad i dříve) připojily i podobizny některých kanovníků. Do 50. let 19. století kapitula v podstatě nevlastnila portréty svých nejvyšších hodnostářů – proboštů. Teprve v roce 1858 se stalo povinností probošta sídlit na Vyšehradě. Především zásluhou Mikuláše Karlacha pak vznikla řada proboštských podobizen (doplněná o kopie dostupných portrétů předchozích proboštů), jež zdobila velký sál tzv. Nového proboštství (Vyšehrad čp. 89).

     Současnou portrétní galerii dnes tvoří více než čtyři desítky obrazů (olej na plátně). Rozdíly v jejich umělecké kvalitě jsou značné, od výrazně řemeslných prací po kvalitní dobová díla. Z děkanských podobizen 18. století přesahuje průměr mimo jiné nejstarší obraz kolekce, portrét děkana Ditricha z Lilienthalu z doby po roce 1737 a také podobizna Jana Tomáše Vojtěcha Berghauera (děkanem 1749 – 1760), který je zobrazen před regálem s knihami své osobní bibliotéky. Vyšší kvalitu má portrét Prokopa Jana Nepomuka Šuknechta (děkanem 1760 – 1765), provedený svěžím malířským rukopisem. Autory těchto nesignovaných portrétů jsou asi většinou cechovní malíři z pražských měst. Vysoko nad úroveň celého souboru vynikají dvě známá mistrovská díla Antonína Machka (1775 – 1884), podobizny kapitulního děkana Jachyma Preise z Wertenpreisu (1808 – 1817) z roku 1815 a sídelního kanovníka Karla Kuhna (nar. 1736, kanovníkem 1784 – 1829) z roku 1825. Portrétem Jakuba Navary (děkanem 1858 – 1859) je zastoupen Vaclav Govič (1821 – 1875), žák Františka Tkadlíka a spolužák Josefa Mánesa. Z dalších tvůrců lze např. zmínit v Brně usedlého malíře Josefa L. Šichana (1847 – 1918), autora portrétu Mikuláše Karlacha (proboštem 1902 – 1911) z roku 1903 nebo známého pražského malíře válečných námětů a portrétisty Václava Sochora (1855 – 1935), který je autorem portrétu kapitulního děkana Josefa Kuchynky (děkanem 1911 – 1923). Za zmínku stojí i portrét biskupa Františka Zapletala (proboštem 1922 – 1935), jehož autorem je žák Františka Ženíška František Hochman. V současné době kapitula doplňuje svoji portrétní galerii o chybějící podobizny svých představitelů po roce 1948. Zde je třeba zmínit akad.mal. Janu Lukešovou - portrét probošta Josefa Beneše, akad. mal. Tomáše Záhoře - portréty proboštů Josefa Paška a Jana Máry, či kapitulního děkana Prof.ThDr. Gustava Čejky, nebo nadějného mladého umělce akad.mal. Jakuba Švédu, který portrétoval současné představitele kapituly.

     Vyšehradský soubor podobizen, veřejnosti téměř neznámý a dnes umístěný v reprezentačních místnostech kapituly v Novém děkanství, je organicky vzniklým, stále doplňovaným celkem. Jako jiné podobné historické kolekce má velkou historickou a kulturní hodnotu.

Text : JUDr. Jan Kotous

Fotografie : Karel Lojka

Jan Václav Ditrich z Lilienthalu (asi 1667 - 10. 4. 1744)

Jan Adam hrabě Wratislav z Mitrovic ( 20.5.1677 - 2.6.1733 )

Jan Tomáš Vojtěch Berghauer (8.10.1684 - 22.3.1760)

Ferdinand Kindermann ( 20. 9. 1740 - 25. 5. 1801)

Karel Rudolf hrabě Buol – Schauenstein ( asi 1760 - 23.10.1833)

Karel Josef Khun ( 1736 - 1829)

Josef Alois Jüstel ( 7. 2. 1765 - 7. 4. 1858 )

Vojtěch Ruffer (1790 - 15.6.1870)

Václav Štulc ( 20.12.1814 - 9.8.1887 )

Antonín Lenz ( 20. 2. 1828 - 2. 10. 1901 )

František Kočí ( 4. 7. 1821 - 4. 2. 1904 )

Mikuláš Karlach ( 5.12.1831 – 5.11.1911)

Josef Burian (24.2. 1854 – 23.5.1922)

Josef Kuchynka ( 5. 4. 1884 – 3. 11. 1923)

František Zapletal (18.7.1861 – 20.8.1935)

František Vaněček ( 4. 12. 1859 – 28. 11. 1937)

Bohumil Stašek ( 17.února 1886 – 8.srpna 1948 )