Historie kapituly

Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě vděčí za svůj vznik knížeti a prvnímu českému králi Vratislavovi. Tento panovník, který vládl v letech 1061 až 1092, významně zasáhl do evropské politiky jako nejbližší spojenec římského císaře Jindřicha IV. Za pomoc císaři, zvláště při tažení do Itálie, kdy čeští bojovníci roku 1083 přispěli k dobytí Říma, získal pro svou osobu královskou hodnost. Korunovace, jež se uskutečnila 15. 6. 1085 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, průkazně svědčila o velkém vzestupu jeho panovnické moci a růstu autority českého státu. Léta Vratislavovy vlády jsou však poznamenána stálým napětím mezi ním a jeho bratrem Jaromírem, v letech 1068 až 1070 pražským biskupem, které oslabovaly vnitřní stabilitu země. Vratislav přesídlil z Pražského hradu na Vyšehrad, kde pro posílení svých pozic vůči Jaromírovi založil k roku 1070 kolegiátní kapitulu. Aby mohla plnit funkci protiváhy pražského biskupství a svatovítské kapituly, požádal papeže o její vynětí (exempci) z biskupské pravomoci a přímé podřízení papežské kurii. Tehdejší papež Alexandr II. sice potvrdil zřízení kapituly a jejím členům udělil právo nosit sandály a mitru, vlastní exempci však vyhlásil až papež Lucius II. listinou z 11. 4. 1144. Vratislav také obdařil kapitulu značným nemovitým majetkem a platy. Dnes lze konstatovat, že založením exemptní kapituly na Vyšehradě, řešil Vratislav kromě jiného otázku hmotného zabezpečení vysokých státních úředníků, kteří se právě rekrutovali z řad duchovních – představitelů a členů Vyšehradské kapituly. Vratislav zemřel 14. ledna 1092 a byl pochován ve vyšehradském kapitulním kostele, do jehož základů sám kdysi „přinesl na vlastních ramenou dvanáct plných nůší kamení ke cti svatého Spasitele tak, jako císař Konstantin založil kostel římský“(letopis tzv. kanovníka vyšehradského).

     Kolegiátní kapitula vyšehradská měla do roku 1419 (1420) mezi českými církevními institucemi mimořádné postavení. Byla podřízena papežské kurii, s níž udržovala přímé styky. Současně však její nejvyšší představený – probošt, dosazovaný českým panovníkem, získal nedlouho po roce 1222 trvale do svých rukou vysokou hodnost královského kancléře (představeného české královské kanceláře), a tím i postavení jednoho z předních dvorských činitelů a spolutvůrců vnitřní a zvláště zahraniční politiky českého krále. Mezi kapitulními hodnostáři i kanovníky lze najít přední osobnosti politického, duchovního i kulturního života, kterým nechyběl evropský rozhled, členy vládnoucích dynastií Přemyslovců a Lucemburků, a také příslušníky významných šlechtických rodů. Z proboštů to byl např. Jindřich Břetislav, na sklonku svého života český kníže (1193 – 1197), Petr z Aspeltu, pozdější mohučský arcibiskup, rádce králů Václava II. a Jana Lucemburského, Jan řečený Volek, nevlastní bratr královny Elišky Přemyslovny, od roku 1334 olomoucký biskup, dále Jan Soběslav, synovec Karla IV., nebo Václav z Buřenic, řečený Králík, přední rádce a oblíbenec Václava IV., od roku 1413 rovněž olomoucký biskup. Kapitula vlastnila rozsáhlý nemovitý majetek, k němuž např. patřilo i město Prachatice.

          V důsledku náboženských bouří v XV. století a následné reformace ztrácí většina církevních institucí svá výsadní postavení. Husitská revoluce, zvláště pak obsazení, vyplenění a poboření Vyšehradu husity, po vítězství nad vojskem krále Zikmunda 1.11.1420, znamenala zásadní předěl ve vývoji kapituly. Přesto, že kapitula dokázala uhájit svoji existenci a na Vyšehrad se vrátila, již nikdy se jí nepodařilo obnovit postavení, které měla před rokem 1419. Výsadami, udělenými kapitule před rokem 1419 papežem, přispěla kapitula k zachování nepřerušeného chodu organizace katolické církve v pražské církevní provincii v době sedisvakance arcibiskupského stolce. Významnější etapu v jejím dalším vývoji představuje až 1. polovina 18. století, kdy v kapitule působili dva literárně činní kanovníci Jan Florian Hammerschmid (1652 – 1737) a Jan Tomáš Vojtěch Berghauer (1684 – 1760), pozdější kapitulní děkan. Tehdy se také uskutečnila barokní přestavba kapitulního kostela sv. Petra a Pavla, dokončená roku 1729. Ve 2. polovině 19. století kapitula výrazně přispěla k obnově Vyšehradu, který obrozenecká česká společnost romanticky spojovala s počátky českého národa a státu. Přičiněním vlasteneckých proboštů Vojtěcha Ruffera (1790 – 1870), Václava Štulce (1814 – 1887) a Mikuláše Karlacha (1831 – 1911) došlo k přeměně vyšehradského hřbitova v národní pohřebiště, vybudování Slavína a k novogotické přestavbě kapitulního kostela.

          V době první světové války a vzniku samostatného československého státu působí na Vyšehradské kapitule dvě mimořádné osobnosti. Je to především bývalý představený české koleje v Římě Msgre.ThDr.František Zapletal (1861 – 1935), který se stal roku 1922 proboštem kapituly a od roku 1933 světícím pražským biskupem, a dále Msgre. Bohumil Stašek (1886 – 1948), významný představitel českého katolického politického života, jeden ze zakladatelů Československé strany lidové, neohrožený bojovník proti nacismu a německé okupaci.

          Po roce 1948 přichází Vyšehradská kapitula v důsledku „znárodnění“ o většinu svého nemovitého majetku mimo Prahu. Jsou jí zkonfiskovány zemědělské statky, z jejichž výnosů kapitula nejen zabezpečovala svůj chod, ale zejména budovala Vyšehrad v podobě jak je dnes znám. V roce 1961 byla donucena, pod hrozbou svého zrušení „darovat“ socialistickému státu většinu svých objektů na Vyšehradě, včetně Vyšehradského hřbitova. Objekty přešly později na Obec hl.m.Prahy a sloužily postupně k různým účelům. Po sametové revoluci uznalo tehdejší vedení hl.m.Prahy nezákonnost vynuceného darování a v roce 1991 převedlo na kapitulu zpět většinu vyšehradských kapitulních objektů. Kapitula tak mohla, byť v omezeném rozsahu, opět obnovit svoji činnost. V uplynulém období byla dokončena nejen rekonstrukce kapitulního chrámu sv. apoštolů Petra a Pavla, ale i většiny dalších objektů. V roce 2003, kdy kapitula vzpomínala stého výročí regotizace, udělil papež Jan Pavel II. kapitulnímu chrámu sv. apoštolů Petra a Pavla titul papežské baziliky minor.