Antonín Lenz ( 20. 2. 1828 – 2. 10. 1901 )

Český biografický slovník XX. století vydaný v roce 1999, ani další encyklopedie Antonína Lenze neuvádí. To reprint prestižního Ottova slovníku mu věnuje hned celou stránku. Lenz si skutečně nezaslouží být polozapomenutou osobností. Mj. byl po celý život velice plodným autorem. Rodák z Bartlova dvora u jihočeských Netolic vystudoval gymnasium v Českých Budějovicích, kde se také od roku 1850 soustavně připravoval v biskupském semináři na kněžské povolání. Nadaný student bezpochyby upoutal pozornost vlasteneckého biskupa J.V.Jirsíka a tak po krátké praxi v duchovní správě pokračuje ve studiích na teologické fakultě v Praze. V roce 1866, kdy již působil jako profesor dogmatiky na budějovickém semináři, dosáhl doktorátu teologie.

Již od studentských let Lenz pravidelně přispíval do nejrůznějších periodik. Ve svých článcích se věnuje obraně katolického náboženství proti rozmáhajícím se ateistickým útokům, píše populární teologické a historické studie, statě zaměřující se na sociální problematiku a cestopisné eseje. Nezapomíná ani na lidovou, nábožensky orientovanou četbu pro nejširší vrstvy. Samostatnou kapitolu Lenzovy publicistické činnosti tvoří soubor 64 prací s tématikou Jana Husa a jeho následovníků, zejména Petra Chelčického. Díky těmto pracím byl Lenz ve své době pokládán za jednoho z předních odborníků na problematiku husitství a českého protestantismu vůbec. I když jeho práce nezapřou katolicky orientovaného a místy tendenčního autora, lze v nich rozpoznat snahu po nestranném, objektivním přístupu. Konec konců k závěru Lenzových bádání, že mistr Jan Hus byl v Kostnici právem odsouzen, došla i současná historická věda. (Viz např. J.Kejř : Husův proces, Vyšehrad, Praha 2000).

Lenz prožil v Budějovicích nejšťastnější léta svého života. Byl velmi známou, oblíbenou osobností, takže po smrti biskupa Jirsíka, bylo téměř jisté, že se stane jeho nástupcem. Bohužel i zde sehrála svou roli závist a s ní ruku v ruce jdoucí nepřejícnost. Biskupem se stal hrabě František Schönborn, pozdější pražský arcibiskup. Roztrpčený Lenz požádal v roce 1882 o sídelní kanonikát na Vyšehradě a z Budějovic odešel.

Pro Vyšehrad byl Lenzův příchod přínosem. Jeho sklon k preciznosti a systematičnosti záhy přinesl ovoce. Lenz začal aktivně spolupracovat a Mikulášem Karlachem na obnově vyšehradského kapitulního chrámu a prakticky vedl celou finanční agendu s přestavbou spojenou. Když v roce 1887 zemřel probošt Václav Štulc, stal se jeho nástupcem. V posledních patnácti letech svého života dosáhl Lenz mnoha významných ocenění. Byl nejen papežským a zemským prelátem, poslancem českého sněmu a později doživotním členem panské sněmovny ve Vídni, ale i členem Královské české společnosti nauk, předchůdce dnešní Akademie věd. Byl také nositelem řady vyznamenání. Jako autor sepsal a vydal celkem 12 velkých a 52 menších prací. Koncem 90. let XIX. století se intenzivně věnoval otázce sociální, zřejmě pod vlivem průlomové encykliky Lva XIII. Rerum novarum, vydané roku 1891. Zemřel po dlouhé a těžké nemoci, na zhoubný nádor ledvin, 2. října 1901.

K postavě probošta Antonína Lenze lze přistupovat z různých úhlů a jeho hodnocení mohou vyznít odlišně. Co mu však nelze upřít je skutečnost, že po celý svůj život zůstal čestným, skromným a obětavým knězem, který všechny své síly věnoval obhajobě katolické víry a jejímu místu v českém národě. Po dobu téměř 20 let pak jako vyšehradský kanovník a později probošt nesl na svých bedrech tíži přestavby kapitulního chrámu sv.Petra a Pavla a budování moderního Vyšehradu. I když je dnes, vedle svého velkého předchůdce Václava Štulce a nástupce Mikuláše Karlacha, neprávem opomíjen, lze konstatovat, že k těmto dvěma osobnostem neoddělitelně patří.